Déšť stékal po oknech chaty a uvnitř bylo dusno od tepla, vína a pohledů, které trvaly až moc dlouho.
Klára seděla na gauči a sledovala Simonu. Její přítelkyně se smála, ale oči jí neustále utíkaly k Nele sedící naproti. Každý úsměv mezi nimi vypadal jako malé tajemství.
A Klára začínala tušit jaké.
„Jdu si dolít víno,“ pronesla Simona tiše.
Nela vstala skoro okamžitě. „Já taky.“
Bylo to až příliš nápadné.
Klára pár minut vydržela sedět, ale zvědavost a podivné napětí v břiše ji nakonec donutily vstát. Chodba byla tmavá, jen z kuchyně pronikalo slabé žluté světlo.
A tichý smích.
Zastavila se u dveří.
Simona seděla na kuchyňské lince, sklenička zapomenutá vedle ní. Nela stála těsně u ní, jednu ruku položenou na jejím stehně.
„Tohle bychom neměly,“ zašeptala Simona, ale hlas se jí chvěl.
„Tak proč mě pořád necháváš tak blízko?“ usmála se Nela.
Kláře se rozbušilo srdce.
Viděla, jak Nela pomalu přejela prsty Simoně po krku až pod bradu. Simona zavřela oči a lehce se nadechla, jako by ten dotek cítila celým tělem.
Pak ji Nela políbila.
Pomalu. Hladově.
Simona jí okamžitě zajela rukou do vlasů a přitáhla si ji blíž. Jejich dech se mísil, tiché vzdechy téměř zanikaly v dešti za okny.
„Někdo nás může slyšet…“ vydechla Simona mezi polibky.
Nela se pousmála přímo u jejích rtů. „Možná právě proto je to tak vzrušující.“
Její ruka sklouzla výš po Simonině stehně a Simona potlačila tichý povzdech. Napětí v místnosti bylo skoro hmatatelné.
Klára nedokázala odejít.
Měla být naštvaná. Místo toho cítila, jak se jí zatajuje dech.
Nela se znovu přitiskla k Simoně, rty jí přejela po krku a Simona zaklonila hlavu dozadu, úplně ztracená v tom okamžiku.
Pak pod Klářinou nohou vrzla podlaha.
Obě ženy ztuhly.
Simona otevřela oči — a spatřila Kláru ve dveřích.
Ticho bylo spalující.
Nela pomalu ustoupila, ale v očích jí pořád jiskřilo.
Simona nervózně olízla rty. „Klári… já—“
Klára se o rám dveří jen lehce opřela a pohledem přejela po jejich zarudlých tvářích.
„Tak proto vám to víno trvalo tak dlouho.“
