Hedvábí a beton II: Peprné šero

To pondělí v devět ráno bylo nesnesitelné. Vzduch v zasedačce se dal krájet a klimatizace jako by vůbec nestíhala chladit Klářino tělo. Seděla na kožené židli, ruku položenou na chladném dřevěném stole, a snažila se vnímat prezentaci o grafech a obratech.

Marně.

Pokaždé, když se posunula, ucítila jemné, sladké pnutí mezi stehny. Vzpomínka na sobotní noc v garáži v ní pulzovala jako živá věc. A pak se podívala na konec stolu. Marek tam seděl v dokonale padnoucím šedém obleku, opřený v křesle, prsty propletené. Vypadal jako ztělesnění profesionálního klidu. Ale když otočil hlavu a jeho tmavé oči se střetly s jejími, ten klid byl pryč. Byl to pohled dravce, který přesně ví, co má pod tím upjatým kostýmkem schované.

Kláře se okamžitě rozlilo horko do tváří a v podbřišku jí divoce škublo. Její tělo okamžitě zvlhlo – čistá, instinktivní reakce na jeho přítomnost.

„Děkuji vám, kolegové, to pro dnešek stačí. Kláro, vy tu na moment zůstaňte, musíme dořešit ty sobotní podklady,“ pronesl Marek hlubokým, klidným hlasem, když schůzka skončila.

Jakmile se za posledním kolegou zavřely těžké dubové dveře, Marek vstal. Neřekl ani slovo. Došel k oknu, zatáhl žaluzie a v místnosti nastalo šero. Pak přešel ke dveřím a otočil klíčem v zámku. Ten tichý zvuk cvaknutí Kláře projel po páteři jako elektrický proud.

Marek k ní přistoupil zezadu. Klára zůstala sedět, srdce jí bušilo až v krku. Ucítila jeho horký dech na svém zátylku, těsně předtím, než odhrnul její vlasy na stranu. Jeho rty se dotkly její kůže. Nebyl to polibek, spíš jen horký, hladový stisk rtů, doprovázený hlubokým nadechnutím.

„Voníš tak hříšně, Kláro,“ zašeptal a jeho velké, teplé ruce jí sjely po ramenech dolů.

Natočil její křeslo k sobě, klekl si před ni na jedno koleno a roztáhl jí nohy. Klára měla na sobě jen lehké letní šaty a pod nimi... nic. Nechala kalhotky ráno doma v zásuvce, protože celou noc myslela na to, co se stane.

Marek vzhlédl a v jeho očích zableskl čistý, majetnický triumf. „Ty jsi na mě čekala.“

Jeho dlaně se opřely o její nahá stehna. Ta kontrastní teplota jeho rukou na její citlivé kůži ji donutila tiše vzlyknout. Marek pomalu sunul ruce výš a výš, palci jí jemně přejížděl po vnitřní straně stehen, milimetr po milimetru se blížil k jejímu středu. Klára už nedokázala sedět klidně. Její boky se samy začaly pohupovat, hledaly jeho dotek, prosily o něj.

„Takhle moc mě chceš?“ šeptal Marek, zatímco jeho rty putovaly po jejím koleni nahoru.

Pak se to stalo. Jeho dlouhé, obratné prsty se zabořily do jejího nejdražšího, horkého klína. Klára prohnula záda a z hrdla se jí vydralo hlasité, táhlé zastonání. Byla tak neuvěřitelně mokrá, že jeho prsty hladce klouzaly po jejím nabubřelém klitorisu. Marek věděl přesně, jak tlačit, jak kroužit. Zrychloval a zpomaloval rytmus podle toho, jak se měnil její dech.

„Och... bože, Marku... hned teď,“ úpěla Klára, oči zavřené, prsty zaťaté do drahého potahu židle. Vnímala každý kousíček jeho prstů, tu vlhkou, kluzkou slast, která se jí v břiše stahovala do obrovského uzlu.

Marek se ale nenechal strhnout. Chtěl ji dovést k šílenství. Odmítal přestat, dokud z ní nedostane i tu poslední kapku sebeovládání. Vstal, vytáhl ji ze židle a přitiskl ji břichem na ten velký konferenční stůl. Chladné dřevo ji zastudilo na prsou, ale hned nato ucítila jeho tvrdé, horké tělo, které se na ni natlačilo zezadu.

Chytil ji za boky, nahnul ji dopředu a jedním mocným, hlubokým přírazem do ní vjel.

Klára vykřikla. Ten pocit, jak ji celou vyplnil a roztáhl, byl tak intenzivní, že se jí zatmělo před očima. Marek se v ní začal pohybovat s divokým, nekompromisním rytmem. Každý jeho pohyb doprovázelo plaskání jejich těl a tiché, živočišné sténání, které se odráželo od stěn zasedačky.

Byla to čistá, nespoutaná nadrženost. Klára se tiskla ke stolu, ruce natažené dopředu, a jen přijímala ty hluboké, tvrdé rány, které jí projížděly celým tělem až do morku kostí. Cítila, jak se v ní s každým dalším přírazem rozlévá nesnesitelná, pulzující extáze. Její vnitřní svaly se kolem něj křečovitě svíraly, hltaly ho, nechtěly ho pustit ani o milimetr zpátky.

„Marku... já už... já umřu...“ trhala sebou, její hlas byl plný slastného zoufalství.

„Pojď si pro to,“ zavrčel jí do ucha, chytil ji pevně pod prsy a jeho přírazy dosáhly absolutního maxima.

Ta vlna ji spláchla s neuvěřitelnou silou. Klářino tělo se začalo nekontrolovatelně třást, z hrdla se jí vydral dlouhý, ochromující výkřik a její nitro se kolem něj rozbušilo v divokých, nekonečných stazích orgasmu. Ta slast byla tak silná, že na pár vteřin úplně ztratila pojem o světě.

Marek ten divoký stisk jejího těla nevydržel. S hlubokým, hrdelním zařváním se do ní zabořil naposledy a vyvrcholil hluboko uvnitř ní, zatímco ji tiskl k sobě tak pevně, až je oběma slyšet tlukot srdce.

O deset minut později seděl Marek opět za svým stolem, kravata dokonale srovnaná. Klára stála u zrcadla v rohu místnosti, upravovala si šaty a prsty si projížděla rozcuchané vlasy. Nohy se jí ještě teď mírně třásly a mezi stehny cítila to sladké, horké vlhko, které jí připomínalo, co se právě stalo.

Otočila se na něj. Marek se usmál – byl to ten stejný profesionální úsměv jako ráno, ale v očích mu plál slib, že tohle nebylo naposledy.

„Ty podklady jsou v pořádku, Kláro. Můžete jít,“ řekl klidně.

Klára přikývla, odemkla dveře a vyšla na chodbu. Každý krok jí připomínal ten žár v zasedačce a ona už teď věděla, že zítra přijde do práce znovu bez kalhotek.