Světlomety aut venku krájely deštivý večer a mně doma tikaly hodiny jako odpočítávání bomby. Lucie zase pronesla tu ohranou větu: „Vrátím se pozdě, protáhla se nám porada s klientem.“ Už dávno jsem nebyl naivní. Ty její parfémy, které si kupovala sama, a ztišené notifikace na telefonu mluvily jasně. Scházela se s někým. Ten pocit, že jste doma na druhé koleji, vás buď zlomí, nebo ve vás zažehne…

To pondělí v devět ráno bylo nesnesitelné. Vzduch v zasedačce se dal krájet a klimatizace jako by vůbec nestíhala chladit Klářino tělo. Seděla na kožené židli, ruku položenou na chladném dřevěném stole, a snažila se vnímat prezentaci o grafech a obratech. Marně. Pokaždé, když se posunula, ucítila jemné, sladké pnutí mezi stehny. Vzpomínka na sobotní noc v garáži v ní pulzovala jako živá věc. A…

Vzduch v podkrovním bytě byl těžký a prosycený vůní blížícího se deště. Anna stála u otevřeného okna a sledovala, jak se nad městem stahují olověná mračna. Když se za ní ozvaly tiché kroky, ani se nemusela otáčet. Poznala jeho rytmus i to, jak se vzduch v místnosti změnil, jen co do ní vstoupil. Radek se zastavil těsně za ní. Nebylo třeba slov. Teplo jeho těla cítila na zádech jako magnetickou…

Uběhl týden. Týden, kdy se z Klářina života stala jedna velká, permanentně pulzující fantazie. Marek ji mučil. V kanceláři kolem ní procházel s naprostým klidem, ale kdykoli mohl, otřel se o ni bokem, nebo jí při podávání složky přejel palcem po dlani tak horkým dotekem, že musela stisknout stehna k sobě, aby nevykřikla. Ta nadrženost v obou z nich rostla do neúnosných výšin. Všechno to mělo…