Poprvé s ní..
Začalo to úplně nevinně. Jedna zpráva. Pak druhá. Náhodný profil, cizí žena, jméno které pro mě tehdy nic neznamenalo. Ani jsem pořádně nevěděl, proč si vlastně píšeme dál. Jenže z těch obyčejných vět se postupně stal zvyk. A ze zvyku něco, na co jsem začal čekat.
Neznal jsem její hlas. Nikdy jsem ji neviděl stát přede mnou. A přesto jsem po několika měsících znal její tělo skoro lépe než vlastní byt. Znal jsem světlo její ložnice podle odlesků na kůži. Věděl jsem, jak si jednou rukou odhrnuje vlasy, když posílá fotku z koupelny. Poznal jsem podle jediného detailu, jestli leží doma v posteli nebo sedí v autě někde na parkovišti.
Nejdřív byly opatrné. Úsměvy. Rameno. Odkrytá noha zachycená jakoby náhodou v zrcadle. Jenže časem mezi námi zmizela zvláštní hranice studu. Jako bychom oba pochopili, že ten druhý už stejně viděl dost na to, aby si zbytek domyslel.
A já si to opravdu domýšlel.
Večer jsem často seděl s telefonem v ruce a přibližoval detaily jejích fotek víc, než bylo normální. Křivku boků. Jemný stín pod prsy. Drobné znaménko u žeber, které jsem znal nazpaměť, přestože jsem se ho nikdy nedotkl.
Bylo zvláštní, jak moc může člověk toužit po někom, koho vlastně nikdy nepotkal.
Občas mě ale mezi tím vším přepadaly i výčitky. Nepříjemné, tiché myšlenky, které přicházely hlavně večer, když obrazovka zhasla a já zůstal chvíli sám se sebou. Protože pravda byla jednoduchá — nebyl jsem úplně svobodný muž. A čím déle to psaní trvalo, tím víc jsem cítil, že už dávno nejde jen o pár nevinných zpráv.
Jenže zvláštní bylo, že právě ty výčitky tomu někdy dodávaly ještě větší sílu. Zakázaný pocit. Vědomí, že bych měl ubrat, přestat odepisovat, nečekat každé ráno na její jméno v notifikaci.
A pak jednoho večera přišla zpráva, která všechno změnila.
Nebyla dlouhá. Žádné dlouhé svádění. Žádná hra kolem.
Jen napsala:
„A nechceš se jít někdy nahý opalovat k lesu… třeba se mnou?“
Pamatuju si přesně ten moment. Jak jsem na tu větu několik vteřin jen zíral. Srdce se mi rozběhlo úplně nesmyslně rychle, jako by ta slova nebyla jen text na displeji, ale něco skutečného, co už se začalo dít.
A nejhorší bylo, že jsem si tu scénu okamžitě představil.
Letní vzduch. Ticho lesa. Její tělo na dece někde daleko od lidí. A mezi námi to zvláštní napětí, které už dávno nebylo jen o psaní.
V sobotu ráno jsem odcházel z domu dřív než obvykle. Ještě ve dveřích jsem se otočil, sklonil se k ženě a dal jí pusu na tvář. Tak obyčejnou, až mě z toho na okamžik bodlo u žaludku. Usmála se na mě ještě napůl rozespale a já jen řekl něco o práci a že přijedu později.
Pak už jsem scházel dolů k autu.
Než jsem otevřel dveře, znovu jsem rozepnul pracovní batoh položený na sedadle spolujezdce. Deka. Opalovací krém. Obě věci tam byly. Kontroloval jsem to snad potřetí, ale potřeboval jsem mít jistotu, že jsem nic nenechal doma někde na očích. Žádná zbytečná otázka. Žádné podezření.
Sedl jsem za volant a chvíli jen držel ruce na volantu, než jsem otočil klíčem.
Cestou jsem zastavil na benzínce. Nervózně jsem natankoval naftu, jako bych spěchal, i když jsem měl času dost. Pak jsem vešel dovnitř, vzal z lednice jednu chlazenou vodu a zamířil ke kase.
A tam jsem si jich všiml.
Kondomy vystavené vedle žvýkaček.
Pohledem jsem na nich zůstal o pár vteřin déle, než bylo normální. V hlavě se mi okamžitě vybavila Anička. Její velká prsa s drobnými bradavkami. Fotka, kde stála otočená zády před zrcadlem a schválně vyšpulila zadek tak, že jsem od té chvíle na ten obraz nedokázal zapomenout.
A najednou mě přepadla prudká touha.
Touha vědět, jaké by to bylo držet ji pevně za boky. Cítit její tělo pod rukama. Ztratit se v ní stejně snadno, jako jsem se už teď ztrácel v těch představách.
Prsty jsem skoro mimoděk přejel po peněžence v kapse.
Jenže pak přišla ta druhá vlna. Těžší. Studenější.
Výčitky.
Sklopil jsem oči a v duchu si řekl ne. Že tohle nebude ten den, kdy překročím hranici. Že jedu jen ukojit vlastní zvědavost. Vidět ji. Vidět její nahé tělo někde u lesa, o kterém jsem měsíce jen četl a snil.
Ale nevěru neudělám.
A hlavně — nekoupím kondomy. Ani „pro jistotu“. Protože právě to by byl ten první skutečný krok. Důkaz, že někde uvnitř už počítám s tím, že se něco stane.
A já tehdy ještě strašně chtěl věřit, že pořád mám věci pod kontrolou.
Seděl jsem v autě před benzínkou ještě několik vteřin po nastartování. Motor tiše vibroval pod kapotou, klimatizace foukala studený vzduch a já jen zíral na telefon položený vedle řadicí páky.
Pak se displej rozsvítil.
Notifikace od ní.
Očekával jsem zprávu. Nějakou větu. Možná další provokaci, kterými mě poslední týdny neustále držela na hraně. Jenže když jsem oznámení otevřel, nebyl tam jediný text.
Jen odeslaná poloha.
Místo, kde už čekala.
Díval jsem se na mapu a cítil, jak se mi stáhne hrdlo. Čtyři kilometry. Jen čtyři zatracené kilometry ode mě. Místo, kam bych vůbec neměl jet. Místo, které ve mně probouzelo všechno, co jsem se ještě před pár minutami snažil držet pod kontrolou.
A zároveň jsem tam už zoufale chtěl být.
Tiše jsem polkl a sáhl po lahvi se studenou vodou. Napil jsem se dlouze, skoro jako bych tím mohl spláchnout vlastní nervozitu. V hlavě mi běžela jediná myšlenka.
Teď.
Teď je ještě poslední chvíle to ukončit.
Stačilo odložit telefon. Zařadit zpátečku. Odjet domů a dělat, že se to nikdy nestalo.
Jenže místo toho jsem mobil znovu vzal do ruky.
Palcem jsem otevřel odpověď a několik vteřin zíral do prázdného pole. Srdce mi bušilo tak silně, až jsem měl pocit, že ho slyším v tichu auta.
A pak jsem napsal:
„Za 5 min. jsem u tebe, prdelko.“
