Mám rád ty chvíle, kdy musím zůstat déle v práci. To ticho po večerech. Ten pocit, že mě nikdo nekontroluje, nikdo nečeká a nikdo se neptá, kdy přijdu domů. Mám rád cestu naším panelákem. Známé schody, známé patro… a přesto jiné dveře, na které zazvoním. A potom ten okamžik, kdy vejdu dovnitř. Cizí byt. Cizí vůně. Cizí žena. Miluju chvíli, kdy v její ložnici pomalu stáhnu kalhotky z boků ženy,…
Poprvé s ní.. Začalo to úplně nevinně. Jedna zpráva. Pak druhá. Náhodný profil, cizí žena, jméno které pro mě tehdy nic neznamenalo. Ani jsem pořádně nevěděl, proč si vlastně píšeme dál. Jenže z těch obyčejných vět se postupně stal zvyk. A ze zvyku něco, na co jsem začal čekat. Neznal jsem její hlas. Nikdy jsem ji neviděl stát přede mnou. A přesto jsem po několika měsících znal její tělo skoro…
