Bylo snad čtyřicet stupňů. Vzduch byl k nepřežití, rtuť teploměru musela atakovat čtyřicítku. Pot mi stékal mezi prsy a bílé tričko, které jsem měla na sobě bez podprsenky, mi kvůli vlhkosti lepilo na kůži. Máma mi nakázala vysbírat ty okurky, než shnijí, a já se v tom šíleném parnu plahočila zahradou jen v kalhotkách a tom tenkém triku – v tom vedru se prostě víc vydržet nedalo. Každý pohyb bolel, jak se mi látka zařezávala do zpocené kůže.
Když se přes plot ozvalo: „Marti, ty se ale dřeš,“ věděla jsem, že je to Jirka. Náš soused. Má dceru v mém věku, takže jsme si tykali, ale vždycky mezi námi bylo takové to dusné, nevyřčené napětí. Zrovna jsem se natahovala pro okurku schovanou hluboko v šlahounech, když se to stalo. Podklouzla jsem na vlhké hlíně, noha se mi nešťastně podvrkla a s hlasitým křupnutím jsem se svezla do řádku.
„Do prdele!“ vyhrkla jsem bolestí a instinktivně se chytila za kotník. Jirka byl u mě během vteřiny. Přeskočil plot, jako by mu bylo dvacet. „Jsi v pořádku? Ukaž, ta noha vypadá příšerně.“
Jeho ruce byly velké, teplé a až příliš sebejisté. Když mi opatrně sahal na kotník, ucítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev – nebylo to jen z té prudké bolesti, ale z toho, jak blízko u sebe jsme byli. Dýchal ztěžka a jeho oči mi sjely z kotníku až na moje mokré tričko, pod kterým mi v tom šoku z bolesti i adrenalinu znatelně ztvrdly bradavky. „Bolí to moc?“ zašeptal a podíval se mi přímo do očí.
Jirka mě vzal do náruče. Bylo mi trapně, ale zároveň jsem se cítila tak zvláštně bezpečně, když jsem vnímala sílu jeho paží. Voněl po tabáku a letním horku. Položil mě na gauč v obýváku tak opatrně, jako bych byla z křehkého skla. „Zůstaň v klidu, dojdu pro led,“ řekl a na moment zmizel v kuchyni. Když se vrátil, klekl si ke mně na zem. V tu chvíli mi došlo, jak moc jsem v tom vedru byla zpocená. Tričko i lehké letní kalhoty se na mě lepily, byly durch mokré. Když jsem se dívala dolů na to, jak mi zkoumá nohu, všimla jsem si, že látka mých kalhot na stehnech úplně zprůhledněla. Byla to ta nejtenčí bavlna a v kombinaci s potem nebylo nic skryto. Jirka si toho všiml taky. Přikládal mi chladivý obklad na oteklý kotník, ale jeho oči nebyly na mojí noze. Upřeně hleděly na moje stehna, kde se pod průsvitnou látkou jasně rýsovala moje kůže a lemy kalhotek. Ztuhl. „Jirko?“ zašeptala jsem, ale on neodpověděl.
Voda z tajícího ledu mi stékala po kůži dolů a vsakovala se do lemu mých kalhotek. Jirka pomalu přejel prsty po mém kotníku, ale jeho ruka se nezastavila tam, kde měla. Sjel výš, až na vnitřní stranu stehen. Jeho pohled byl tak intenzivní, jako by mě svlékal jen očima. „Jsi celá mokrá, Marti,“ řekl chraplavě. „A vůbec nevíš, jak vypadáš.“ Odhodil ručník s ledem na podlahu. Bylo mi jedno, že mám zvrtnutý kotník, bolest jako by se rázem vypařila. Jedním plynulým pohybem mi přitáhl boky blíž k okraji gauče. Ani nevím, kdo z nás udělal ten první krok; jako by se v té místnosti vznášelo hmatatelné, pulzující napětí. Jirka se ani na vteřinu nezastavil, aby se svlékl úplně. Jen si stáhl trenýrky těsně pod boky, aby se uvolnil, ale nechal si je na sobě. Působilo to neuvěřitelně drsně – taková ta čistá, nefalšovaná živočišnost.
Zabořil se do mých rtů v divokém, hladovém polibku. Jednou rukou mi vyhrnul mokré tričko až ke krku a jeho dlaň, drsná od práce, se okamžitě přitiskla na mé obnažené prso. Druhou rukou mi odsunul kalhotky na stranu a hned mě začal dráždit svým ztvrdlým údem, který se dral ven zpod jeho stažených trenýrek. Cítila byla látku jeho trenýrek, jak se tře o má stehna, když do mě konečně lehce vnikl.
Cítila jsem jeho tvrdý, horký penis, jak vyplňuje každý milimetr mého nitra. Bylo to tak hluboké, že jsem s každým jeho pohybem cítila, jak se mi celé břicho vlní vzrušením. Tření látky jeho trenýrek o mou rozjitřenou buchtičku bylo šílené – drsné, živočišné, a pokaždé, když do mě zajel, mě to přikovalo k gauči víc než ta moje zraněná noha. „Marti… jsi tak neuvěřitelně těsná,“ zahučel mi do vlasů, zatímco se nade mnou tyčil. Viděla jsem, jak se mu žíly na krku napínají námahou, jak se do toho pokládá celou svou vahou.
Začal do mě bušit v sérii krátkých, rychlých a tvrdých přírazů. Přitáhla jsem si ho za záda ještě blíž, chtěla jsem ho v sobě mít až na dno. „Teď,“ zašeptal a zabořil mi prsty do stehen. V tu chvíli se to stalo. Cítila jsem ten známý, elektrický záškub jeho svalů, jak se do mě začal vypouštět. Proud horkého semene mě zaplavil hluboko uvnitř. Bylo to tak intenzivní, tak syrové. Cítila jsem každý puls jeho penisu, jak do mě vstřikoval jednu dávku za druhou, až jsem měla pocit, že mě naplňuje k prasknutí. Moje tělo reagovalo nekontrolovanými křečemi, svírala jsem se kolem něj, jako bych ho chtěla udržet uvnitř navždy.
Když konečně přestal, jen těžce oddechoval a opřel se čelem o moje rameno. Cítila jsem, jak ze mě začíná pomalu vytékat jeho horká nálož, lepkavá a teplá, důkaz toho, co se právě stalo. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, že mám vykloubený kotník a že za chvíli budu muset předstírat nevinnost před doktory.
„Sakra, Marti,“ vydechl po chvíli a konečně se odtáhl. Rychle si upravil trenýrky, které byly teď úplně mokré od mé šťávy a jeho semene, a podíval se na moji nohu, která byla mezitím už úplně modrá a oteklá. „Tohle nevypadá dobře. Musíme okamžitě na pohotovost. Máma se bude ptát, proč jsi tak rudá a zadýchaná, tak jí řekneme, že z té bolesti, jasný?“
Zasmála jsem se, i když mě kotník znovu ostře zabolel. Měl pravdu. Byla jsem úplně rozhozená, moje tělo bylo plné jeho stop, ale musela jsem se tvářit, že se stala jen nešťastná náhoda. V nemocnici jsme se celou dobu drželi za ruce, jako by se nic nestalo. Sádru mi dali od prstů až pod koleno. Byl to docela oříšek – Marto, ty se ale umíš zřídit, říkali doktoři. Jirka se jen usmíval.
Nikdo z personálu neměl ani ponětí, že zatímco mi sestra obvazuje nohu, já pod tou nemocniční sukní cítím každý centimetr jeho přítomnosti, která ve mně ještě stále pracovala.
Nikomu to neříkejte, ale ten následující měsíc byl nejlepší v mém životě. Jirka mě chodil „kontrolovat“ každý den, jestli prý nepotřebuju pomoc s nákupem nebo s úklidem. Vzhledem k tomu, že jsem se s tou těžkou sádrou skoro nemohla hnout, byl to on, kdo v posteli všechno odpracoval. Měl pravdu, sex se sádrou má úplně jiný grády, když nemůžeš utéct. Jediný problém byl, že se ta sádra v posteli hrozně drolila – vždycky po tom všem jsem musela z prostěradla vyklepávat bílý prach. Ale stálo to za to!
Konec…
Slovo autora
Seděl jsem u stolu a na monitoru mi tiše blikalo číslo 61. Šedesát jedna. Tolik osudů, nocí a světů jsem vydupal ze své vlastní fantazie. Od temné, opiem provoněné Paříže s mou chladnou královnou Evelyn až po sluncem zalitý Al Kasr, kde se na bílých prostěradlech léčila zlomená Bára. Pak jsem přejížděl očima své statistiky. Viděl jsem ten obří úspěch Karavanu, který přitáhl přes patnáct set lidí, i to, jak skvěle lidé hltali Stopařku nebo Rákosí. Tyhle texty žily svým vlastním, úspěšným životem. Jenže hned vedle svítil ten text od někoho jiného. Egyptský blábol, levný, vulgární fastfood bez kapky logiky, kde pokojská nakráčí do pokoje a dělá divy... a lidi na to klikali stejně zběsile.
Chytla mě v tu chvíli suchá rozmrzelost, že jsem měl chuť s tím definitivně seknout. Kliknout na Upravit, pak na Vypnout a všechny ty povídky – včetně úspěšného Karavanu nebo Omylu – prostě smazat. Ať se ta anonymní masa laiků klidně utopí v tom svém laciném, nerealistickém pornu. Už nenapíšu ani řádku. Konec.
Vstal jsem od stolu, přešel k oknu a pak se podíval na svou profilovou fotku. Dívka s batohem na zádech na nejvyšším vrcholku kopce, pod ní se klikatí řeka a oblohu barví zlatavý západ slunce. Ta fotka je moje múza. Reprezentuje všechno, co do psaní dávám – vkus, nadhled, úctu k ženské kráse a odvahu jít dál do neprobádaných míst, přesně jako moje stopařky v příbězích. A v tu vteřinu mi to došlo.
Vždyť já tu dívku nedovedl na ten vrchol proto, aby se ptala kolemjdoucích, jestli se jim ten výhled líbí. Dovedl jsem ji tam pro ten výhled samotný. Pro ten vnitřní pocit, že stojím nad krajinou a tvořím.
Cítil jsem, jak ze mě veškerý vztek a zklamání opadávají. Vystřídala je neuvěřitelná, čistá lehkost. Otočil jsem se zpátky k monitoru a usmál se. Už žádné podbízení se lidem, co nerozeznají literární steak od hnusného burgeru u nádraží. Položil jsem prsty na klávesnici. Srdce mi zabušilo tou starou známou radostí. Tohle už není pro ně, aby to trhalo rekordy. Tohle je pro mě. Pro můj vlastní svět.
Otevřel jsem čisté okno editoru. Kapitola číslo 62 právě začínala.
