Upřímně? Když jsem ten víkend slyšel na chodbě ten neskutečný hluk, měl jsem chuť někoho zabít. V našem klidném patře paneláku se uvolnil byt číslo 42 a hned od rána tam panoval naprostý chaos. Rány, šoupání těžkých skříní, rány do futer a do toho hlasitá, neuvěřitelně rychlá hatmatilka, které nebylo rozumět ani slovo. Když jsem pootevřel dveře, abych zkontroloval situaci, motala se po chodbě…

Když mi kamarádka nabídla klíče od svého karavanu v zapadlém kempu u jezera, váhala jsem. „Zdeničko, potřebuješ vypnout, třeba tam někoho potkáš,“ říkala mi přesvědčivě. Jenže já se ve svých pětačtyřiceti a s postavou, kterou jsem léta schovávala pod volné šaty, mezi lidi v plavkách moc nehrnula. Moje boky jsou široké, stehna se mi o sebe při chůzi třou a břicho už dávno není to, co bývalo.…

„Hele, Karle, mám pro tebe melouch. Pár dní, peníze dobrý, práce na pohodu,“ zahlásil Jirka do telefonu, zatímco jsem si v dílně balil vercajk. „Musíš natáhnout perlinku, lepidlo, pak přebrousit, štuk a vymalovat. Já tam nemůžu, chytly mě záda. Všechno tam je, nemusíš nic tahat. Ale poslouchej – vezmi si čistý montérky a trochu se navoň. Je to pěkná panička, žije sama, tak ať tam nejsi jak…

Stála jsem před zrcadlem v naší ložnici a ruce se mi třásly tak nekontrolovatelně, že jsem si málem vypíchla oko kartáčkem od řasenky. Musela jsem se oběma rukama opřít o hranu umyvadla, zavřít oči a zhluboka se nadechnout. Vzduch v plicích mě pálil, jako bych polykala žhavý popel. Slyšela jsem ho dole v kuchyni, jak si s naprostým, až nesnesitelným klidem zalévá kávu a brouká si. Ten zvuk byl…

Vzduch na půdě nad stájemi byl celé dopoledne k zadušení. Už dvě hodiny jsme s Michalem rovnali suché seno na zimu, pěchovali ho do všech koutů a pod samotný krov, aby se ho tam pro koně na uskladnění vešlo co nejvíc. Fukar dole hučel a rval do oken další a další proudy suchých stébel, až se v paprscích slunce tvořila neprostupná zlatavou mlhu. Podprsenku jsem nechala dole v šatně – věděla jsem,…

Stěrače mi nestíhaly pobírat ty proudy ledové vody, co se valily na přední sklo. Byla hluboká noc, hnusný liják a já jel po té tmavé silnici úplně sám. Monotónní hučení motoru mě uspávalo, oči se mi klížily a já se těšil, až budu mít těch posledních sto kilometrů za sebou. Vtom se to stalo. Zničehonic se z absolutní tmy, přímo v mém jízdním pruhu, vynořila lidská postava. Leknutím mi vyletěl…

Původně jsme měly letět s kamarádkou Lindou. Měla to být klasická dámská jízda – týden drinků a pomlouvání exmanželů. Jenže Linda ztratila pas. Ne obrazně, ale doslova. Zatímco ona se doma snažila v troskách bytu najít svou identitu, já zůstala stát na letišti s kufrem a neodbytným pocitem, že bych se měla prostě vrátit domů. Ale neudělala jsem to. Možná za to mohlo to podivné zatmění mysli, nebo…

Nesnášel jsem jezdit na chalupu s rodiči. Vždycky to byla stejná písnička – totální otrava a nekonečná makačka. Táta mě bezostyšně využíval jako levnou pracovní sílu a bral to jako naprostou samozřejmost. Celé dopoledne jsem v tom úmorném vedru odkopával hlínu podél severní stěny a omlacoval starou, drolící se omítku, až jsem měl prach úplně všude – v nose, v uších i hluboko pod trikem. Táta…

Ležela jsem ve spacáku, ale spánek byl v nedohlednu. Moje spolubydlící Jana měla mít zrovna noční hlídku, takže její postel v podsadovém stanu zela prázdnotou. Venku šustil vítr v korunách stromů a mně se nedařilo zklidnit tep. Rozepla jsem spacák a rukou vklouzla pod kalhotky. Začala jsem se pomalu hladit po své buchtičce, nejdřív jen bříšky prstů kroužila kolem citlivého středu, pak o něco…