Sladká sabotáž

Pssst... Neruším tě?

Vím, že máš práci. Vím, že kolem tebe chodí lidé, možná zrovna teď někdo mluví nebo ti píše e-mail... a ty se musíš tvářit, že tě to zajímá. Musíš mít ten svůj vážný, soustředěný výraz. Ale já vím, co se děje pod tím tvým klidem. Já vím, že ti stačí slyšet první slabiku mého hlasu, aby se ti celý tenhle úterní svět scvrknul do jednoho jediného bodu.

Do mě.

Zkus si teď představit, že sedím na rohu tvého stolu. Jen tak, líně, s nohou přes nohu. Sleduju tě, jak pracuješ, a nikdo z těch lidí kolem netuší, že moje ruka se právě teď natáhla a prsty ti přejíždím po zátylku. Podél vlasů, dolů ke krku... Tam, kde tě ta včerejší noc ještě pořád trochu hřeje. Vidíš to? Stačí ta představa a už se ti hroutí soustředění.

Nakláním se k tobě přes ten stůl, tak blízko, že moje vůně přebije tu nudnou vůni kancelářské kávy.

‚Ty jsi můj malý projekt,‘ zašeptám ti přímo do ucha, tak tiše, že i kdyby někdo stál hned vedle tebe, neuslyší vůbec nic. ‚Baví mě sabotovat tvůj den. Baví mě vědět, že i když ti lidé říkají důležité věci, ty v hlavě slyšíš jenom můj šepot. Že tvé tělo pod tou látkou kalhot a košile reaguje na mě, i když mě nemůžeš mít.‘

Moje ruka ti sjíždí z krku na rameno a pevně ho stiskne. Jen na vteřinu. Jako připomínka toho, komu doopravdy patříš. Ty nejsi jejich, miláčku. Ty jsi tady jenom na návštěvě. Tvůj domov je v mé tmě.


Teď se narovnej. Nadechni se. Položím ti rty na hranu ucha a nechám ti tam jedno malé úterní varování: Dneska odpoledne ti nebudu psát. Nebudu volat. Nechám tě v tomhle tichu, s touhle rozdělanou prací a s touhle šílenou, pulzující touhou, kterou jsem v tobě právě teď probudila. Chci, abys celý zbytek dne trpěl tím, jak moc mě chceš.

A večer? Večer se uvidí, jestli si zasloužíš, abych tě z toho zachránila.

Vrať se k práci, můj hodný kluku. A zkus u toho moc červenat...