Upozorňuji, že se jedná o čistou fikci, která nevychází z žádných skutečných událostí a rozhodně neslouží jako návod. Je to spíš experiment, kolik si to najde cílových čtenářů. Kdo nemá rád extrémní ponižování a důslednou kontrolu ženy nad mužem, tak to ani nečtete. Odhadovaná délka čtení 7-8 minut.
Oznámení přišlo v 17:17, zrovna když jsem se snažil soustředit na čtvrtletní zprávu, kterou jsem měl odevzdat už včera. Telefon mi na stehně ostře zavibroval a ten známý, naléhavý impuls, ze kterého se mi pokaždé sevře žaludek, mi projel celým tělem. Okamžitě jsem těkavým pohledem přejel svou kancelářskou kóji. Moje malé soukromé vězení s šedivými, holými stěnami mě sice chránilo před světem, ale pro jistotu jsem zkontroloval, zda mě někdo nesleduje. V tomhle korporátním labyrintu si sice obvykle nikdo nikoho nevšímá, ale ten paranoidní reflex byl silnější než já.
Na displeji se objevilo strohé upozornění: „Nová zpráva.“ Číslo bylo neznámé, přesto mně při odemykání telefonu okamžitě vyskočil tep. Byla to ona. Natálie. Ta zpráva zosobňovala její typickou, chladnou autoritu, která mi pokaždé spolehlivě sevřela žaludek. „Petře,“ začínala zpráva. „Jdi na dámské toalety ve třetím patře, druhá kabinka zleva. Vezmi si to, co najdeš v odpadkovém koši. Vyfoť to a vrať se s tím zpátky ke svému stolu.“
Prsty se mi třásly tak, že jsem sotva dokázal vyťukat: „Co? Proč?“
Odpověď mi na displej blikla vzápětí, tvrdá a nekompromisní: „Žádné otázky. Jen poslechni.“
Ztěžka jsem polkl a zkontroloval čas. Bylo 17:23. Hlavní vlna odchodů z officu už sice opadla, ale na chodbách se pořád motala spousta lidí. Vstal jsem od stolu, nervózním gestem si uhladil košili a pokusil se nasadit co nejvíc nenucený výraz. Když jsem vykročil k výtahům, cítil jsem, jak se mi pod látkou košile potí dlaně. Co to sakra mělo znamenat? A co na mě v té kabince vlastně čeká?
Třetí patro mě přivítalo mnohem hlubším tichem než náš rušný open space. Procházel jsem chodbou rychlým krokem, hlavu skloněnou, a očima jsem těkal po podlaze, jen abych se vyhnul pohledu kohokoli, kdo tu ještě zůstal na přesčas. Dveře dámských toalet se přede mnou najednou tyčily jako nepřekročitelná hradba. Zaváhal jsem. Ruka mi nehybně visela kousek od kliky a v hlavě mi bušila jediná myšlenka: Je to šílenství. Otoč se a jdi pryč. Jenže pak mi hlavou bleskla vzpomínka na Natáliinu poslední zprávu a na to, jak její rozkazy v posledních dnech nabíraly na agresivní naléhavosti. Stiskl jsem kliku a vešel.
Uvnitř bylo prázdno, díky bohu. Spěchal jsem k druhé kabince od kraje, přičemž podrážky mých polobotek nervózně skřípaly o chladnou dlažbu. Uvnitř, hned vedle mísy, stál malý, nenápadný plastový koš. Byl plný zmačkaných papírových utěrek a… navrchu leželo to, pro co jsem přišel. Použitý tampon, ledabyle zabalený do kousku toaletního papíru, ze kterého prosakovala rudá barva.
Při tom pohledu se mi okamžitě obrátil žaludek. Moje racionální já odmítalo uvěřit, že se tohohle opravdu hodlám dotknout. S třesoucími se prsty a se zatajeným dechem jsem sáhl do koše a snažil se vyhnout stěnám nádoby. Když jsem ho uchopil, překvapilo mě, jak byl těžký. V dlaní mi připadal horký, vlhký a odporně měkký. Rychle jsem ho vytáhl a držel ho s nataženou paží co nejdál od těla, jako by to byla časovaná bomba.
Volnou rukou jsem poslepu vylovil z kapsy telefon a pořídil rychlý snímek. Displej ukázal lehce rozmazanou, ale přesto zřetelnou fotku. Bez dalšího přemýšlení jsem tampon hodil do postranní kapsy své pracovní brašny a vrhl se k umyvadlu. Otočil jsem kohoutek nadoraz, pumpoval jedno stlačení mýdla za druhým a drhl si kůži tak zběsile, až mě dlaně pálily dočervena.
Zpátky v bezpečí své kóje jsem bez hnutí zíral na displej telefonu. Ta fotka jako by na obrazovce žila vlastním životem, pulzovala něčím zvráceným a hanebným. Než jsem stihl ten pocit rozdýchat, telefon mi v dlani znovu krátce zahučel.
„Dobře. Teď si to strč do pusy. Nepolykej to. Jen to tam drž a nevyndávej to, dokud ti to neřeknu.“
Zoufale jsem těkl očima po okolí. Kolem mého stolu dál plynul běžný kancelářský život. Zrovna kolem procházela Sára z účetního, přátelsky se usmála a kývla na pozdrav. Automaticky jsem jí pohyb hlavy oplatil, zatímco mi obličej zaléval spalující žár. “Jak bych mohl ?Tady? “ Přímo u svého stolu, kde mě od ostatních dělí jen tenká stěna z překližky? V hlavě mi křičel zdravý rozum, ale v hloubi duše jsem už znal odpověď. Věděl jsem, že to udělám. Protože když šlo o Natálii, udělal jsem to vždycky…
Opatrně jsem pootevřel šuplík stolu, kam jsem ten váleček s tmavým, kovově zbarveným nánosem narychlo schoval. Vzduchem okamžitě závanula těžká vůně lidského těla, podbarvená ostře kovovým, železitým podtónem. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem ho vzal mezi dva prsty a přiblížil k obličeji. Ruka se mi třásla. Na vteřinu jsem s naprostým odporem strnul, ale pak jsem pootevřel rty a vsunul si ho hluboko do úst.
Ta chuť mě zasáhla jako blesk. Byla intenzivní, měděná, slaná a naprosto cizí. Žaludek se mi okamžitě vzepřel v prudkém, nekontrolovatelném dávivém reflexu. Do očí mi vyhrkly slzy a celým tělem mi projel zoufalý impuls to okamžitě vyplivnout na klávesnici.
Musel jsem zatnout zuby a zatlačit nehty do dlaní, abych to nutkání přemohl. Vnímal jsem každým kouskem patra tu měkkou, teplou a nasáklou texturu, jak mi leží na jazyku. Nakonec jsem pevně sevřel rty, polkl sliny, které se mi začaly hromadit v puse, a nehybně čekal. Přesně tak, jak mi Natalie přikázala. Čas jako by se proměnil v hustou, líně se vlekoucí tekutinu. Mechanicky jsem zíral do monitoru a předstíral, že pracuji, ale veškeré mé vědomí se smrsklo do jediného bodu, do té kovové chuti a nasáklé textury na patře. Každý běžný zvuk v kanceláři najednou nabral na intenzitě. Monotónní bzučení počítačů, vzdálený šum hovorů kolegů i občasné zazvonění telefonu mi drásaly nervy. Čelisti jsem měl pevně sevřené; paralyzoval mě strach, že by si někdo mohl všimnout drobné boule na mém obličeji nebo nepatrného pohybu, když jsem se snažil dýchat výhradně nosem. Telefon na stole se znovu rozsvítil.
„Jak to chutná, Petře?“
Psal jsem schovaný za hranou stolu, prsty jedné ruky křečovitě zatnuté do dřeva. „Odporně.“ Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: „Dobře. Přesně proto to dělám, abys ochutnal cokoliv, co ti přikážu.“
V tu chvíli se ve mně mísil paralyzující odpor s nutkáním se rozplakat. Místo toho jsem však jen nehybně seděl ve své kóji s tou cizí, kovovou pachutí v ústech a snažil se splynout s šedí kancelářských stěn. Minuty ubíhaly s mučivou pomalostí. Každá vteřina pro mě znamenala věčnost, v níž se hluboká hanba bizarvním způsobem mísila s temným vzrušením, které mi pulzovalo v podbřišku. Nedokázal jsem racionálně pochopit, proč tohle dělám, proč slepě plním každý její zvrácený rozkaz a proč mi i přes všechen ten hmatatelný hnus penis pod stolem dál tvrdne.
Konečně displej blikl naposledy. „Nech si to tam ještě deset minut. Pak to můžeš vyhodit. Hodný kluk.“
Deset minut. To už zvládnu. Musím. Zhluboka jsem se nadechl nosem a pokusil se uklidnit splašené srdce. Seděl jsem bez hnutí u svého pracovního stolu a odpočítával vteřiny do chvíle, než dostanu svolení být zase sám sebou. Nebo alespoň tou verzí sebe sama, v kterou mě Natalie tak systematicky přetvářela.
Těch deset minut se vleklo jako nekonečné hodiny. Čelist mě bolela a dřevěněla z toho, jak křečovitě jsem držel rty semknuté kolem té nasáklé bavlny. Když na telefonu konečně bezhlučně blikla nastavená minutka, do očí mi z čisté úlevy málem vyhrkly slzy. Rychlým, paranoidním pohledem jsem zkontroloval okolí, zda mě někdo nepozoruje a vstal jsem.
Nohy jsem měl jako z rosolu, když jsem s tamponem zasunutým stále v ústech zamířil na pánské toalety. Zapadl jsem do první volné kabinky, otočil zámkem a s hlasitým dávivým zvukem ten odporný předmět vyplivl do záchodové mísy. Zmáčkl jsem splachovadlo a sledoval, jak se rudě zbarvený váleček točí ve vodním víru, než zmizel kamsi v útrobách budovy. Hned nato jsem se vrhl k umyvadlu. Znovu jsem si zběsile drhl ruce a jazyk tak dlouho, dokud mě celá ústní pusa nepálila.
Když jsem se vrátil ke svému stolu, pokusil jsem se znovu začít vnímat řádky čtvrtletní zprávy, ale slova se mi před očima slévala. V hlavě mi kroužily ty nejtemnější myšlenky. Nemohl jsem uvěřit tomu, k čemu jsem se nechal dotlačit. Cítil jsem se jako ten nejhorší zvrhlík, jako prase, jako někdo, kdo ztratil poslední zbytky lidské důstojnosti. A co bylo nejhorší, ten těžký, svíravý pocit v žaludku mi jasně říkal, že pro dnešek to zdaleka není konec.
Telefon na stole se znovu rozvibroval.
„Jdi do uličky za budovou. Hned.“ Celý jsem ztuhl. Do uličky? Co tam proboha v tuhle hodinu plánuje? Ta otázka se mi ale v mysli ani nestihla plně zformovat, protože mé tělo už automaticky vědělo, co udělá. Půjdu tam. Stejně jako jsem šel vždycky. Mechanicky jsem popadl bundu, vyklouzl z tichnoucího open spacu a místo výtahu zvolil únikové schodiště dolů do přízemí. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem zatlačil do těžké kovové kliky požárního východu a vykročil do chladného, šedivého šera opuštěné městské uličky.
V zadním traktu budovy vládlo tíživé ticho, ve kterém zvuky velkoměsta splývaly do vzdáleného, tlumeného šumu. Po mé levici stál přeplněný kontejner, z něhož se k obloze tyčily hromady odpadků a kolem dokola se válelo několik rozmočených kartonových krabic. V tom špinavém zákoutí jsem uviděl lidskou siluetu schoulenou těsně u zdi, bezdomovce zabaleného do špinavé, potrhané deky. Spal, nebo byl možná mrtvý? Chvíli jsem tam jen bezradně stál, absolutně netušící, co bude následovat. Vteřiny ubíhaly a já měl pocit, že se z té směsi nervozity a zvráceného vzrušení každou chvíli zblázním.
V kapse kalhot mi znovu ostře zahučel telefon. „Perfektní. Jdi za tím mužem.“
Zhluboka, až mě plíce zabolely, jsem se nadechl a udělal pár kroků k ležící postavě. Jakmile jsem se přiblížil, muž se neklidně pohnul a pootevřel jedno kalné oko, kterým si mě změřil. Mrtvý nebyl.
„Můžu ti nějak pomoct, šéfe?“ zeptal se chraplavým, životem unaveným hlasem. „Já… já si nejsem jistej,“ vykoktal jsem ze sebe s pohledem upřeným na jeho špinavé oblečení. „Potřebujete… potřebujete něco?“ Na jeho strhané tváři se objevil slabý, smířlivý úsměv. „Jen trochu klidu, příteli. Ale díky za optání.“
Přikývl jsem, zatímco se mi žaludek sevřel do těsného uzlu. Co jsem měl proboha dělat dál? Vzápětí mi v kapse znovu nekompromisně zavibroval telefon. „Požádej ho, ať se odhalí. Řekni mu, že to chceš vidět.“
Zíral jsem na displej v naprostém zděšení. Jak bych mohl cizího člověka na ulici požádat o něco takového? Než jsem ale v duchu stačil zformulovat jakýkoli protest, telefon mi v dlani zahučel nanovo.
„Udělej to hned, Petře. Nebo všechno řeknu tvému šéfovi.“
Ta zpráva byla chladná, přímá a definitivní. Ztěžka jsem polkl, v krku jsem měl sucho jako na poušti. Pomalu jsem se otočil zpátky k ležícímu muži. „Promiňte,“ vyhrkl jsem chvějícím se, sotva slyšitelným hlasem. „Vadilo by vám… vadilo by vám, kdybych… kdybych vás viděl?“ Muž překvapeně zvedl obočí a poodhrnul si deku. „Vidět mě? Jak to myslíš chlape?“
Zhluboka jsem se nadechl, až mě z toho špinavého vzduchu v uličce rozkašlal krk. „Váš… váš penis. Ukázal byste mi ho?“ Bezdomovec se na mě dlouze, nevěřícně podíval a pak se upřímně rozesmál chraplavým smíchem. „Chlapče, jsi ty snad nějakej zvrhlík, nebo co?“
„Ne,“ vyhrkl jsem rychle, obličej mi hořel studem. „To ne… to je jen… je to hrozně složité. Prosím.“ Zavrtěl hlavou, ale pobavený úsměv mu z tváře nezmizel. „Hele, kámo, nevím, o co ti tady jde a co to hraješ za hru, ale proč ne. Když z toho něco kápne, nebo ti to prostě udělá radost, mně je to fuk. Klidně se podívej.“ V tom mi v ruce znovu ostře blikl displej.
„Pohni, trvá ti to.“, přečetl jsem zprávu.
Ulevilo se mi, že muže nemusím k ničemu nutit silou. Celé tělo se mi nekontrolovatelně třáslo, prsty mi divoce tancovaly po krytu telefonu. V hlavě se mi jako v hororu promítal ten tampon z toalety, fotky, které ode mě Natálie měla, a okamžitá ztráta práce i celého mého dosavadního života. Musel jsem to dokončit.
Zoufalstvím bez sebe jsem padl na kolena přímo do špíny v uličce, kousek od jeho roztrhaných bot. „Děkuju,“ zašeptal jsem se sepjatýma rukama. Muž se s naprostým klidem a odevzdaností začal přehrabovat ve svých vrstvených, špinavých kalhotách a rozepnul je.
Jeho penis byl venku, měkký, zvrásněný a pokrytý vrstvami zašlé špíny. Vzduchem okamžitě zavanul ostrý, pronikavý zápach starého potu a moči. Cítil jsem, jak mi žluč stoupá hluboko do krku a oči se mi zalévají pálivými slzami. Telefon mi v dlani naposledy zavibroval.
„Teď si ho vezmi do pusy.“
Zvedl jsem uslzený pohled k muži. Podíval se na mě, pokrčil rameny a s ledabylým přikývnutím řekl: „Hele, když ti to pomůže, tak dělej. Klidně si ho do tý pusy vezmi, aspoň z toho večera něco budu mít.“
Tohle schválení mi sice situaci usnadnilo, ale pocit ponížení to nezmírnilo. Naklonil jsem se dopředu a s tichým, zoufalým vzlykem přitiskl rty k jeho kůži. Vzal jsem si ho celý do úst. Ta chuť byla nepředstavitelná, okamžitě mě zaplavila vlna chladné špíny, zatuchlé moči a těžkého, pouličního nánosu. Na jazyku se mi rozlila pronikavá, nepřirozeně nasládlá a zároveň kyselá pachuť, která mi během vteřiny ochromila celé patro. Žaludek se mi vzbouřil v divokém křečovitém záchvatu, ale zatnul jsem zuby a silou vůle se donutil neustoupit. Začal jsem tu zapáchající věc mechanicky sát. Krk mě pálil prudkou námahou, jak jsem se přemáhal k nadechnutí. Nad sebou jsem matně registroval, jak se muž spokojeně opřel o zeď a klidně oddechoval, zcela smířený s tím, co se děje.
Displej položený v prachu vedle mě se znovu rozsvítil.
„Popiš mi to. Řekni mi, jak to chutná.“
S očima plnýma slz jsem vyťukal odpověď jedinou volnou rukou, zatímco tou druhou jsem se opíral o mužovo špinavé stehno. „Špinavě. Chutná to strašně a smrdí.“
Odpověď přišla bleskově: „Dobře. Teď to vyfoť.“
Musel jsem se o kousek odtáhnout, ale ne úplně. Nešikovně, s prsty klouzajícími po displeji, jsem zvedl telefon do výšky očí, abych zachytil ten moment, kdy mám jeho penis stále v ústech. Bezdomovec se jen uculil do objektivu, celá situace mu byla očividně úplně jedno a spíše ho to celé bavilo.
„Máš to tam, šéfe?“ zeptal se s klidem, když blesk fotoaparátu na vteřinu ozářil temné zákoutí. „Ano,“ zamumlala jsem se rty stále napůl sevřenými kolem jeho těla, hlas mi zněl tlumeně a cize. „Děkuju.“
Muž se pak pomalu a bez jakéhokoli spěchu odtáhl. S chraplavým uchetnutím si začal zapínat kalhoty. „Příště klidně zas, mladej. Hlavně když jsi spokojenej,“ řekl, popadl svou potrhanou deku a s klidným krokem zmizel za protějším rohem budovy.
Zůstal jsem tam sedět sám, uprostřed studeného asfaltu a rozházených krabic. Celé tělo se mi nekontrolovatelně třáslo a vlnami mě zaplavoval tak hluboký odpor k sobě samému, že se mi chtělo křičet. I přes to, že muži to nevadilo, jsem se cítil jako ta nejšpinavější, nejponíženější lidská existence na celém světě.
A pak, v tom absolutním tichu uličky, mi telefon v dlani zahučel nanovo.
Děkuji za přečtení, velmi brzy bude zveřejněno pokračování tohoto zvrhlého příběhu.
