Zakázané menu

Máš hlad, viď?

Sedíš, koukáš na hodinky a počítáš minuty, kdy konečně položíš práci a půjdeš na oběd. Celé tvoje tělo se těší na úlevu. Jenže já jsem se ti právě teď nabourala do hlavy... a kompletně ti měním plány. Tvůj dnešní hlad totiž nebude mít nic společného s jídlem, miláčku. Dneska budeš mít hlad výhradně po mně.

Představ si, že vcházím do té místnosti, kde zrovna sedíš. Venku je sice chladno, ale moje přítomnost ti okamžitě vžene krev do tváří. Přicházím k tobě zezadu. Moje ruce se ti položí na ramena, prsty ti pomalu, drze projedou podél krku a pevně ti zakloní hlavu dozadu.

Nadechni se.

Cítíš moji vůni? Ta horká, těžká vanilka tě úplně fackuje. Skláním se k tobě tak blízko, že se mými rty dotýkám tvého ucha při každém slově.

‚Zavři na vteřinu oči,‘ zašeptám ti do zátylku. ‚Zapomeň na svět kolem sebe. Jsi tu jenom ty... a tvůj sladký diktát.‘

Moje pravá ruka ti sjíždí pod košili. Moje nehty ti líně, ostře kreslí přímku středem hrudi až dolů k břichu. Sleduju, jak se pod tou látkou okamžitě napínáš. Jak ti pod mými prsty letí srdce jako o závod, i když musíš navenek, před kolegy za zdí, zachovat naprostý klid. To mě na tom baví nejvíc – ten kontrast mezi tvým upjatým pracovním dnem a tím, jak moc uvnitř hoříš.


Část II. – Sladký jed
Přejedu ti rty po hraně ucha a jemně tě tam kousnu. Jen letmý, ostrý stisk, po kterém ti vyběhne husí kůže po celé páteři. Slyším ten tvůj přiškrcený, tichý povzdech... Ten zvuk kapitulace.

Sjíždím rty k tvým pootevřeným ústům. Políbím tě. Ne divoce, ale líně, hluboce, jako bych ti do žil pouštěla pomalý, sladký jed. Nutím tě pít z mých rtů. A moje druhá ruka ti přitom sjíždí po kalhotách dolů... a pevně, nekompromisně tě stiskne přes látku. Jen na dvě vteřiny. Abys věděl, že tě mám celého v hrsti.

A teď se narovnám. Udělám krok zpátky a nechám tě v tom líném předpoledním horku samotného.

‚Tohle je tvůj dnešní oběd,‘ zašeptám ti s úsměvem od dveří. ‚Tohle ti musí stačit na zbytek dne. Chci, abys tenhle stisk na svém těle a tuhle chuť mých rtů cítil u každého sousta, které dneska dáš do úst. Při každém e-mailu, který napíšeš. Při každém slově, které dneska řekneš ostatním.‘

Otevři oči. Vrať se do reality. Jdi mezi lidi, mluv s nimi, tvář se jako civilizovaný muž... ale pamatuj si, že polovina týdne je za námi, tvé vodítko držím já a ty budeš do večera šílet touhou po mém dalším slově.

Buď hodný, můj neposlušný kluku. Sleduju tě.