Co kdyby ten další byl lepší - přestali jsme žít a začali optimalizovat ?
Kdy jsme se vlastně přestali potkávat?
Ne psát. Ne lajkovat. Ne klikat.
Potkávat.
Dříve člověk někoho oslovil. Někdy nesměle. Někdy dostal košem. Někdy z toho bylo jedno rande. Jindy deset let společného života. Nikdo to dopředu nevěděl.
A možná právě v tom bylo celé kouzlo.
Dnes máme pocit, že všechno musí být jistota.
Než někoho oslovíme, prohlédneme si jeho profil. Pak další. A další. A další...
Protože co kdyby ten další byl ještě lepší?
Jenže zatímco hledáme lepší možnost, život mezitím tiše odchází.
Nikdo z nás nepřichází na svět hotový.
Všichni jsme svým způsobem nehotoví.
Máme své jizvy, své zkušenosti, své otázky… a pořád se něco učíme.
A možná právě proto se potkáváme.
Ne proto, abychom našli dokonalého člověka. Ale abychom společně zráli.
Jenže jak může něco zrát, když tomu člověk nedá prostor, čas?
Po dvou zprávách přijde další profil. Po jednom rande další možnost. Po prvním nedorozumění další kliknutí.
Jako bychom si nechávali pořád zadní vrátka.
Pro jistotu.
Kdyby náhodou...
A pak mi jeden muž napsal něco, co mě přivedlo k tomuto zamyšlení.
Že si nechává umělou inteligencí vytvářet erotické fotografie.
Neodsuzuji to.
Jen jsem si uvědomila, kam až jsme se dostali.
Dřív jsme měli fantazii. Našli jsme odvahu ji někomu sdělit.
Možn ji spolu i prožili.
Dnes stačí napsat pár vět stroji.
Ani nemusíme nikoho oslovit. Ani riskovat odmítnutí. Ani udělat první krok.
Jen kliknout.
Tím mě napadla zvláštní otázka.
Nebereme si tím sami to nejcennější?
Protože nejkrásnější na lidském setkání nikdy nebylo to, že bylo dokonalé.
Bylo skutečné.
Člověk nevěděl, co přijde. Musel najít odvahu. Musel udělat krok.
A možná právě v tom kroku se člověk učí nejvíc.
Ne v dalším kurzu. Ne v další aplikaci. Ne v dalším profilu.
Ale v obyčejném setkání dvou lidí, kteří jsou nehotoví a ani být nemají 😇.
