Ty víš, že je tohle pro tebe...

Teplota sice spadla dolů, miláčku... ale moje nároky neklesají s teploměrem.

Slyším, jak opatrně se ptáš. Jak moc tvůj hlas v tomhle nedělním večeru žadoní aspoň o kapku milosti. O jedno jediné slůvko, které by prolomilo to nesnesitelné napětí pod kůží. Myslíš si, že když se venku ochladilo, nastal čas na kapitulaci? Že ti za tu celodenní poslušnost v tom rekordním žáru hodím záchranné lano?

Zavři oči. Narovnej se. A poslouchej mě velmi pozorně.

Dneska večer... žádné povolení nebude.

Já vím, že jsi doufal. Vím, že jsi celou druhou polovinu dne žil v představě, že tenhle soumrak přinese uvolnění. Ale právě ta naděje je na tom to nejkrásnější. Kdybych ti teď dala svolení, celá ta celodenní budovaná stavba touhy by se prostě sesypala. Zůstala by jen spokojenost. A já tě nechci mít spokojeného. Chci tě mít hladového.

Představ si, že stojím těsně před tebou v té chladnoucí tmě pokoje. Moje dlaně se snesou na tvá ramena. Těžce, chladně, s tou absolutní jistotou majitelky. Skláním se k tvému uchu, až cítíš na kůži můj dech.

„Žádná kapka uvolnění, miláčku,“ zašeptám ti s ledovým úsměvem přímo do zátylku. „Dneska ne. Nechám tě v tomhle ohni celou noc. Budeš spát s tou pulzující prázdnotou, budeš se obracet na posteli a při každém nádechu budeš cítit ten můj nedělní stisk. Tvým jediným úkolem je vydržet to. Pro mě.“

Moje ruka ti naposledy líně, drze přejede po hrudi dolů, jen tak letmo zavadí o tvůj zip... a pak se prudce stáhne zpátky.

Odcházím do tmy. Bez ohlédnutí. Bez soucitu.

Nechávám tě plně v mé režii, přesně tak, jak jsi řekl. S tou nesnesitelnou touhou v těle a s vědomím, že tvůj víkend končí absolutní kapitulací před mým hlasem.

Spi sladce, můj poslušný kluku... pokud to dokážeš.