Jen myšlenka na tebe rozechvívá každou částečku mého těla. Cítit každičký dotek, až bych se chvěla. Chci políbit tvé rty rozpálené. Ležet vedle sebe a jen se dotýkat. Ležet jen tak vedle sebe... a nic neříkat. Chci usínat ve tvém náručí.. A mysl má už za sebe neručí.I ve chvíli, kdy píši tyto řádky. Toužím po tobě. Tak jak jen žena může toužit po muži....

"Právě tehdy, když se vzdáme všech pokusů ho hledat, když se zcela smíříme s faktem, že ten druhý zkrátka neexistuje, když to úplně vzdáme a přijmeme jako stav věcí vůbec a svou samotu zvláště… Tehdy se neviditelné vlákno napne a vysílá signály tomu druhému. A události se dávají do pohybu. Sejdou se dvě samoty, které už ztratily jakoukoli víru, že se najdou. Kouzelným neviditelným vláknem jsou…

Navždy pro mě budeš... ...zářící lampou v tmavé ulici ...záchranným člunem ve vodě se žralokem kroužícím ...krásným princem, jenž z věže mě odvede ...majákem jenž z bouře mě vyvede. Navždy pro mě budeš... ...láskou pravou a jedinou ...krásou nesmírnou a přesto nevinnou ...andělem jenž nade mnou bdí ...výjimkou o které každý sní Navždy v srdci budu tě mít... ...na tisíc…

Hledejte lásku, v korunách stromů, ve stínu jeřabin, ve zdech domů, hledejte, když myslíte, že tam vlaje, že se schovává, s cihlami si hraje... Hledejte lásku, v nekonečném moři, hledejte prince na bílém oři, hledejte princeznu vězněnou v zámku, tiše spící, chráněnou náručí spánku... Hledejte lásku v ohnivém plameni, v teplém paprsku, v ledovém kameni, hledejte, když myslíte, že hoří, že…

Až si vyrobím křídla ze vzpomínek, slepovaná slzami smíchu a bolesti, stoupnu si na vrch svých snů, napnu křídla a rozběhnu se proti proudu všech zklamaných duší a snesu se pod strom svého nitra, obejmu kmen smířlivosti a zašeptám modlitbu ticha....

Zeptej se slunce,proč svítí a hřeje a dokáže donutit žít. Po jeho západu zní otázka „ Kde je ?“ V jeho paprscích chce každý být. Zeptej se větru, jak dokáže hladit a být vánkem laskavým. Kdo propadl lásce, tak verše mu šeptá stává se kritikem nestranným. Zeptej se vody, proč svým objetím hořící srdce ochladí. Svým proudem odnáší smutek i slzy. Kdo se jí odevzdá, toho nezradí. Ale prosím, neptej…

Jenom on – mi vrátí úsměv na tváři, jenom on – mou duši rozzáří. Jenom on – je to, co mi v životě chybělo, jenom on – je to nejkrásnější, co mě potkalo. Jenom on – jsou dvě slůvka tajemná, jenom on – jsou dvě slůvka kouzelná. Jenom on – je to, co můžu přát, jenom on – je princ, o kterém si nechám zdát. Jenom on – tím princem je, jenom on – tím princem navždy zůstane..

Jsi mi tak blízký a přece tě neznám. Každý den čekám, až střetnou se naše pohledy a vesmírem něhy budeme plout jak hvězdy na nebi. Život opojně zavání touhou, a srdce mé - buší den ode dne stále víc jen pro tebe. Život bez tebe je jako láska bez citu, jako oheň bez dýmu a já ve svém nitru nesu vinu, že neumím ti to do očí říct. Teď jak bludný rytíř ve dnech lůně, klaním se a chci se…

Až slunce zapadne tam v dáli, já budu vzpomínat, jak jsme se na sebe smáli. Až oblohu pohltí hustá tma, budu vzpomínat na nás dva. Až se mi oči zavřou spánkem, já chtěl bych být jen vánkem. Vánkem, co k Tobě přiletí a splyne s Tebou v jedno objetí.

„Jsi světlem a lampou pro druhé, někdy se však světlo ztratí a ty musíš se navrátit k sobě, zapálit v sobě světlo a prosvětlit sebe.“