Ve stínu ticha praská vzduch, když pevná ruka drží svůj kruh, napětí vibruje v každém gestu, jak bouře čekající na cestu. V očích mám plamen, ne krutý — spíš živý, hra sil a hranic, okamžik divý, kde ozvěny hlasů se lámou v čase, a síla i slabost tančí v kráse. Není to bolest, co příběh píše, spíš tajný jazyk, co zní stále tiše, na hraně kontroly, důvěry, moci, kde noc se usmívá do temných nocí…

V tichu se rodí první dotek a krok, jen náznak, sotva znatelný tok, jak hebký stín, co po kůži klouže, a v mysli kreslí v neklidné touze. Je to jen šepot, neslyšný hlas, co probouzí skrytý vnitřní jas, a tělo se ladí do příjemných vln, kde každý ten vjem je tichý a pln. Pak sílí proud, co nelze skrýt, v hlubinách začíná prudce znít, jak tep, co nese ten žár někde v sobě, a nutí jen city své dát…