Večery někdy umí nést zvláštní ticho. Ne prázdné, ale hluboké. Takové, které se mezi námi usadí, když víme, že zítřek ponese energii, která se rodí už teď. Sedí na gauči, elegantně a přirozeně, a světlo z televize jí kreslí jemné stíny na tváři. Já jsem hned vedle ní — na vozíku. Tak blízko, a přitom tak daleko, že to potvrzuje mou submisivní roli. Drží v ruce telefon a usmívá se. Ten úsměv…