Někdy nás noc úplně rozloží. Ne vyčerpáním těla, ale tím vnitřním třesem, co rozechvívá duši. Včera večer doma padla silná slova. Nejsou první a asi ani poslední. Slzy pak přijdou samy, potichu, bez velké vřavy. Jen tak tiše stékají, a člověk se v tom nechá chvíli unášet, protože někdy je potřeba všechno nechat jen tak být. Ale znáš mě. Ono to zase přejde. Vždycky to přejde. Ráno přinese nový…

Byla středa podvečer, nástupiště linky C. Monika stála u šedého sloupu, přitiskla si kabelku k hrudi a marně si palcem stírala slzy. Podivně bolestivé setkání s bývalým milencem, které nezvládla, jako skoro pokaždé a tentokrát měla pocit, že sbohem je to jediné řešení. Když přijela souprava, nastoupila do nejbližšího vozu a sedla si k oknu. Po chvíli se dveře znovu otevřely a dovnitř vešel…

Ten zvláštní výraz v očích, zkoumající a tápající, nebo jsi jen kolemjdoucí? Schod po schodu jdeme nahoru, Vstříc blízkosti, tiché a bezchemičné, hledající sebe v touze věčné. Zaklapla pouta na zápěstích, pára se lyne ze sprchy, ticho drží dech mezi kapkami. Těla se nezmítala v opojení, bylo to rychlé a tvrdé napojení, možná to bylo přání její. --------------------------------------…