Ve stínech noci, v hebkosti tmy, šeptame slova, co patří jen nam. Doteky hřejí, jak plameny svíček, čas se nam ztrácí v rytmu masich srdcí teď..Rty, co se hledají v tichém tom blouznění,každý vzdech tajemství v sobě má skrytý. Pod rouškou touhy a vášnivých chvil, splývame svět kolem ztich... Neptají se zítřka, nežádají víc, stačí jim přítomnost, hořící svit. Ať svět se točí a dny plynou dál, oni…
Nebyla to krása. Nebyla to slova. Byla to chemie.Ten zvláštní tlak ve vzduchu, když stál příliš blízko a přesto se nedotýkal.Elektrické napětí, které probíhalo kůží při každém nádechu.Pohled, který trval o vteřinu déle, než by bylo bezpečné.Tři roky nic nezměnily. Jen nás naučily ovládat se a to ovládání bolelo.Cítila jsem ho dřív, než promluvil.V hrudi. V břiše. V místech, kde se vzpomínky…
Po půlnoci. Tlak, který se nedá ignorovat. Po půlnoci jsem si uvědomila, že dýchám jinak. Mělčeji. Opatrněji. Jako bych se bála, že když se nadechnu příliš zhluboka, něco se stane. Něco, co už nepůjde vzít zpátky.Seděli jsme v přítmí a mezi námi bylo ticho, které nebylo prázdné. Bylo plné. Těžké. Každá vteřina ho dělala hustším. Cítila jsem tě dřív, než ses pohnul. Přítomnost má zvláštní váhu,…
Byli jsme přátelé. Aspoň tak jsme tomu říkali, do doby než to znělo bezpečně.A padla naše první společná noc :) Mezi lidmi jsme byli nenápadní, klidní, skoro nudní. Nikdo by nehádal, co se odehrává v těch krátkých chvílích, kdy svět přestal existovat a zůstali jsme jen my dva po nocích:) Po jedné z jedné noci.. Sex byl jednoduchý. Funkční. Vždycky fajn. Bez slibů, bez otázek. Přesně tak, jak jsme…
Dneska je to jiné… Víc se mě dotýkáš, Povídáš mi a zašeptal jsi ale tvůj hlas zněl tišeji než obvykle. Ne jako výčitka. Spíš jako objev.Leželi jsme vedle sebe v pološeru, jen světlo z ulice kreslilo na strop pomalé stíny. Tři roky stejných nocí, stejných těl, stejných známých cest. A přesto teď mezi námi leželo něco nového. Něco, co nešlo svléknout spolu s oblečením. Usmála jsem se, ale nebyl to…
Řekl mi, že dneska moje slova nemají žádnou váhu. Nezvýšil hlas. Nemusel. Stačilo to říct tak klidně, až mě zamrazilo. Pak mi položil ruku přes ústa, pevně, samozřejmě, jako by to bylo to nejpřirozenější gesto na světě. Abych pochopila, že další vysvětlování je zbytečné.Ten pohled, kterým si mě měřil od hlavy k patě, nebyl zvědavý ani dychtivý.Byl chladný. Hodnotící. Plný vlastnictví.Jako bych už…
Když přijíždím vždy do vesnice Stavenice, je to vždycky stejné. Úzká cesta mezi poli, pár starých domů a ticho, které ve městě člověk skoro nezná. Zastavím u jeho domku a už z dálky vím, že je doma. Vždycky stojí u dveří s tím svým úsměvem, jako by věděl, že zase přijedeme dělat úplné blbiny. Nikdy nemáme plán. Jednou vezmeme telefon a začneme fotit sami sebe. Smějeme se, pózujeme, někdy úplně…
Jsou lidé, kteří přicházejí a odcházejí, a jejich přítomnost je jen krátkým zábleskem v našem životě, ale pak jsou lidé, kteří zůstávají ti, jejichž existence se stává jistotou, kotvou a neviditelným světlem v tmavých dnech, a ty jsi právě takový člověk. Když se cítím sklíčená, když mě tíží všechno, co se děje kolem, když moje myšlenky běží rychleji než můj dech a zdá se, že se svět proti mně…
Je noc. Ticho, které zní hlasitěji než přes den. Ležím a píšu, protože tě mám pořád v těle, i když tu nejsi. Dneska jsem tě cítila dřív, než jsi přišel blíž. Ten známý tlak v hrudi. Ten neklid, který se tváří nenápadně, ale já vím své. Stačilo, abys se na mě podíval. A už jsem byla otevřená dřív, než jsem chtěla. Líbí se mi, jak to mezi námi nikdy nezačne náhle. Ty nespěcháš. A právě to mě…
Zase spolu na té vesnici. Už při příjezdu jsem cítila ten zvláštní klid, který tam vždycky visí ve vzduchu jako by čas zpomalil a dovolil nám na chvíli zapomenout, odkud jsme přijeli a kam se zase vrátíme. Přijela jsem za tebou a byla jsem za to opravdu ráda. Ne jen tak ráda, ale tím tichým, hlubokým způsobem, kdy člověk ví, že je přesně tam, kde má být. Příchod byl upovídaný. Slova se hrnula…
