Máme toho hodně. Práci, hypotéku, děti, víkendy plné kroužků. Všechno „jak má být“. Jenže někde mezi fakturou za plyn a rodičákem se ti občas ztratí jedna drobnost – pocit, že nejsi jen táta, ale taky chlap. A v té ztrátě je často tiše schované jedno téma, o kterém se moc nemluví: sex. Ne všechno, co máš, je opravdu důležité, pokud z toho nejsi šťastný. Dům, auto, plný kalendář ti nezaplní…

Navenek to vypadá docela v pohodě. Chodíš do práce, děti chodí do školy, ráno se stihnou sníst aspoň rohlík, odpoledne kroužky, úkoly, podepsat žákajdu. Účty zaplacené, v lednici něco k jídlu je. Vypadá to funkčně. Jenže uvnitř… tam to vypadá jak v servisu po hromadné nehodě. Všechno rozebrané, šroubky v misce, návod nikde. Jsem vnitřně rozebraný úplně na dno. Ne „mám blbej den“, ale spíš…

Říká se, že jsou chlapi, co by neměli sex ani v ženském vězení s náručí plnou amnestií. Beru to jako hodně přehnaný vtípek, ale občas si říkám, že v tom obrazu je kousek mojí reality – jen v trochu jiné podobě. Já mám totiž jednu konkrétní ženu. Svoji. Vím, že mě miluje. Ne „asi“, ne „snad“. Vím to z toho, jak se mnou žije, jak se mnou řeší věci, jak se stará o děti, jak mě drží, když jde do…

Ten typ člověka, co sedí v kanceláři do noci, bere si notebook na dovolenou a neumí říct ne, je vždycky někdo jiný. Ten, na kterého ukazuješ prstem. Já přece jen dělám, co je potřeba. Jsem zodpovědný. Spolehlivý. „Teď je zrovna náročný období.“ To říkám už pár let. Můj mozek má na tohle jednoduchý software: úkol – řešení – další úkol. Jakmile něco začnu, nedokážu se odtrhnout. I když jsem…

V „Bez cukru, ale na doraz“ jsem si vyskládal, jak jedu na kofeinu, jídle a věčném „teď je jen náročný období“. Od té doby se toho upřímně moc nezměnilo. Úkol se přelije v další úkol, schůzka v další schůzku, den v další den. Mozek jede v jednoduchém režimu: dodělej – odevzdej – navážeme. Jakmile se blížím k limitu, neřekne „dost“, jen přidá: vydrž, ještě tohle, pak si odpočineš. Ten „pak“ se ale…

Nejdřív to bylo „Bez cukru, ale na doraz“. Pak „Život na splátky, smrt v hotovosti“. A další logický level je zvláštní stav, kdy už ani nemáš sílu něco měnit. Vzdáš to. Ne ve smyslu dramatického gesta, ale v mnohem tichší verzi: prostě to necháš jen doběhnout. Ráno vstaneš, tělo nějak funguje. Kafe, sprcha, kalhoty, které ještě jakž takž zapneš. Mozek naskočí do známého režimu: úkol, úkol, úkol.…

Tohle je navždy poslední díl. Žádné pokračování, žádný další blog, žádná „ještě jedna myšlenka“. Všechno, co jsem potřeboval říct, už tady někde mezi řádky je, i když to možná není krásné, uhlazené ani hotové. Jsem rád, že jsem to napsal. Že jsem to ze sebe dostal ven, i když jen do textu na obrazovce. Bylo v tom kus pravdy, kus bolesti a možná i kousek odvahy si to přiznat. Tyhle věty za mě…