Tisícovky vloček se už dlouhý čas pomalu jedna za druhou snáší k zemi. Dívám se na ně a nechávám si je povalovat po zádech, ulpívat na ramenou, táhle si spolu hrajem s časem a nechaváme ho burácet, jdou o nás řeci, ale ať si jdou kam chtějí, se svými vločkovými ženami si žiju v nádherné beznaději. Jsou každá jiná a přece včechny miluju, když pootevřu pusu a ona zastudí na jazyku a pomalu taje,…

Píšu si tu jen tak, jen, že žiju a jen, že sním, nic moc a nikdy nic víc to tu nebude. Ať si trhnou nohou všichni znalci frází s bicyklem na nose, mě je dobře tady, mezi Vámi, co umíte prožít a chtít a toužit a možná i milovat, mezi Vámi, co jim ten náš cvrkot je hutným nektarem nekonečných chutí a umí do něj hrábnout a ne jen chodit okolo plné číše, ale taky ji vypít a ještě vylízat dno a pak…

Noc je velká stínohra, noc je inkoustová čára na cestě mezi jedním a druhým dnem. Noc je hluboká černá řeka plná milujících se těl a cikád, když hoří, nebo ledových střepů za mrazu, řeže a hladí a nic jí není cizí, protože všechno jako by se v ní popravdě ani nedělo, jako by to byly jen báje. Mele nás ve svojí mlýnici, otáčí kolem a drtí lásku tak, jako se drtí kávová zrna. A to zrno nejsladší a…

Den si dává načas, vytrhne ze snu a rozlije se po všem, co mu přijde do cesty: Dnes není kam spěchat, jen se roztáhnu na čerstvě pokosenou stráň, kterou ještě neshrabali a měkce se opírá do zad. Obzor je prázdný a čistý, jen několik kroků přede mnou vrhá dlouhé stíny pod náporem ještě ne docela vyšlého slunce opršelý stůl a kolem něho tři židle. Ten stín se táhne jak rozlitá tuš a dotýká se nohou…