Poprvé foceno někým dalším.

To jsem se takhle byla jednou projít a chytla mě bouřka. Déšť mi ani za mák nevadil, naopak, sundala jsem boty a cupitala mezi kapkami deště. Lidé na mě koukali jak na blázna, jak se usmívám celá zmáčená a s štráduju si to potoky dešťové vody ulicí...
Úsměv mě přešel ve chvíli, kdy jsem si to jak dlouhá, tak hlavně široká natáhla vprostřed křižovatky na přechodu pro plavce. Na památku mám rozbité koleno a uvědomění si, že v létě nikdy nemám nožky jak princezna.

Nu a protože galerie o rozbitém koleni neprošla schvalovacím procesem, přidávám ještě dalších pár fotek o tom, jak jsem si roztrhla silonky.
A jak když jsem to zjistila, nedalo mi to a začala jsem si hrát.
A než mohlo dojít na uplné nemravnosti, foťák se začal červenat a zahlásil, že u došla šťáva. Nu což, nemužu čekat, až bude zase moct. Takže explicitnosti třeba někdy příště, až bude chuť.

P.S. Jeslti to tak půjde dál, budu se muset jako chudá věčná studentka porozhlédnout po nějakém sponzorovi na doplňování punčochového parku.

Každá žena to zná. Já ale vážně nemám co na sebe. A když z toho nic něco najdu, roztrhnu si punčochy. Nebo se mi nehodí spodní prádlo k vršku. Nebo vršek k botám. Nebo celé tělo do oblečení. Obzvlášť na jaře.

(Foceno dnes ráno. Jen rychlé zachycení nápadu samospouští, tak nečekejte moc velkou kvalitu.)

Směs fotografií různého data, co se k sobě nehodí, ale nejsou k zahození.

Pořád bojuju s tím, zda tyhel fotografie veřejně vystavit.
na jednu stranu jsou některé objektivně povedené,
na druhou stranu jsou pro mě trochu za hranicí vkusu, více vulgární, ne bych chtěla.

Protože původně byly foceny pro milence, aby nezapomněl, o co přichází, když zrovna nemá čas...

Prý mi to moc sluší, tak jsem si řekla, proč se nepodělit.