Když mi obojek dosedl ke krku, svět se ztišil.
Nebyl to kov — byl to slib.
Že už nemusím rozhodovat, jen důvěřovat.
V tom gestu byla tíha i klid zároveň.
Přijetí role, která mě neničila, ale držela.
Podřízenost jako útočiště.
Kontrola, kterou jsem dobrovolně odevzdala — a našla se v ní…