Dveře zavřené, byt tichý. Ten typ ticha, kdy si dovolíš vypnout hlavu… a pustit všechno, co normálně držíš pod kontrolou. Ležela jsem v ložnici, ponořená do vlastního světa, s očima zavřenýma a dechem, který už dávno nebyl klidný. Myšlenky se mi rozplývaly, tělo…

Žádné kroky, žádné hlasy, žádné ... cože ? klapot myčky na nádobí? ... Probudila jsem se dřív, než bylo potřeba, ale hned jsem věděla proč.... (no popravdě kvůli té myčce) Ležela jsem na zádech, zírala do stropu a cítila, jak se ve mně něco pomalu probouzí. Ne klidně.…

Na první pohled působím normálně. Klidně. Vyrovnaně. Usmívám se, mluvím, funguju jako každý jiný. Ale uvnitř… uvnitř je něco, co si žije vlastním životem. Stačí málo. Třeba když jdu nákupním centrem. Lidi kolem mě spěchají, světla jsou ostrá, všechno hlučné a živé. A…

Seděla jsem na záchodě, dveře zamčené, zatímco za nimi zněly tlumené hlasy. Děti se smály a partner něco řešil v obýváku. Všechno působilo tak obyčejně… až na to napětí ve mně. Telefon jsem držela pevně v ruce. Už pár dní mě to lákalo. Myšlenka, že bych měla něco jen…