Ze začátku to bral jako hru. Když mu řekla, že by chtěla vidět, jak by vypadal v krajkové košilce, smál se. Ale ona se nesmála. Seděla naproti němu, dlouhé nohy překřížené, pohled klidný, ale pronikavý. „Zkus to. Pro mě. Jen dnes večer.“ Povolil. Kvůli ní by udělal cokoliv. Krajka na jeho kůži byla zvláštní. Ne nepříjemná. Jemná. Jiné než cokoliv, co kdy měl na sobě. Když ho pak přitáhla k sobě,…

Po snídani ji vzala za ruku a odvedla k zrcadlu. „Podívej se na sebe. Už nejsi muž. Už nejsi někdo, kdo hraje. Jsi moje služka. Moje žena. Moje vlastnictví.“ Podívala se – a tentokrát se nevyděsila. Nepoznala se, ale necítila odpor. Jen podivnou, hřejivou jistotu. „Můžeš mít pochybnosti,“ zašeptala Paní, „ale nemůžeš mít volbu. To jsi přijala už dávno. A teď… je čas to naplno žít.“ Odpoledne ji…

Byl sobotní večer, když jí Paní zavolala z ložnice. „Pojď sem. A přines si ty černé lodičky na vysokém podpatku.“ Vešla nesměle, v krátkém saténovém županu. Na posteli ležely černé šaty. Přiléhavé, s hlubokým výstřihem a krajkovými rukávy. Vedle nich rudá rtěnka, silonky, podvazky a paruka s rovnými zrzavými vlasy. A samozřejmě – ty podpatky, které už zvládala nosit, ale zatím jen v soukromí.…

„Vzala bych si tě do své služby,“ pronesla Paní tiše, ale s jistotou, která nepřipouštěla odpor. „Pro svůj úklid… a všechny další výhody, které se služkou přicházejí.“ Ukázala na hodiny. „Tvá směna začíná v šest ráno. Na minutu přesně. Zpoždění je neomluvitelné.“ Ella – jméno, které jí Paní přidělila – mlčky přikývla. Černobílé šaty služky, krajková čelenka, krátká sukně a lesklé punčochy tvořily…