Byl to jeden z těch obyčejných pracovních dnů, které splývají jeden za druhým do monotónního sledu života. Ráno káva, pár mailů, rychlé porady na chodbě. V budově, kde pracuju, se člověk potkává pořád se stejnými tvářemi — a přesto se občas objeví někdo, kdo z toho stereotypu vyčnívá. Paní Evy jsem si na chodbě všiml už dřív, hned jak nastoupila do firmy sdílející naše patro. Nešlo ji…

Byl to rušný páteční podvečer, ubytovávali se noví hosté a bylo s tím spoustu práce. Na recepci jsem zahlédl nový pár. On – muž kolem padesátky, štíhlý, s lehce unaveným, ale laskavým pohledem. A vedle něj – ona. Ta žena. Jitka. Drobná, štíhlá postava. V jednoduchých světlých šatech, které však nezakryly křivky, jež mě okamžitě zaujaly. Prsa akorát do ruky, ladná ramena, nohy štíhlé… A v očích?…

Večer, kdy se to mělo stát, byl jiný už od prvního okamžiku. Ne kvůli hotelovému pokoji, ani ne kvůli muži, který na Janu čekal. Ale kvůli tomu, co se odehrávalo mezi ní a Martinem. Stáli naproti sobě v tlumeném světle lampy, oba nezvykle tiší. Jana si pomalu upravovala vlasy, prsty se jí na okamžik zdržely v pramenech déle, než bylo nutné. Martin ji pozoroval způsobem, který v sobě měl víc než…

Tento příběh je čistě smyšlený stejně tak jako postavy v něm vystupující, ale dlouhou dobu v mé hlavě vřou podobné myšlenky na takovéto setkání. Jsou to tedy ztvárněné představy mého dlouholetého snu. „Ahoj tady Martin“, zaznělo z telefonu. Trochu nervózně jsem přešlápl na místě a odpověděl na pozdrav. „Děkujeme za tvoje zprávy na Amatérech i za kontakt na sebe. Rád bych s tebou zkusil domluvit…