Rozsvícené lampy vrhaly po místnosti teplé, tlumené světlo. Nikdo z nás nespěchal. Čas se jakoby rozplynul – zůstalo jen ticho, dech a doteky, které na sebe navazovaly stále přirozeněji. Zůstala jsem opřená mezi nimi, hlavu položenou na Markově rameni, zatímco Tomášova ruka pomalu přejížděla po mé paži. „Chceš ještě víno?“ zeptal se Marek tiše. Otevřela jsem oči a lehce se usmála. „Možná ano……