( Každej má svou uchylku, já třeba rád čtu komentáře u článků, povídek, bloků.. tak mi něco napište, jinak vám to zpoplatnim:) ) Dvaadvacet hodin a čtrnáct minut. Julian Vane stál u okna své kanceláře v nejvyšším patře mrakodrapu a sledoval, jak se Seattle pod ním utápí v ledovém dešti. Odlesky světel na hladině zálivu mu připadaly jako chyby v historickém kódu, který se celý den snažil…
Cítil, jak jeho krev vře, jak je jeho péro napumpované k prasknutí, že to přestávala být slast a stávala se z toho syrová, pulzující bolest. Věděla to... Musela to vědět. Viděla, jak se mu chvějí nozdry, jak mu na spáncích vyvstaly žíly. A přesto nepovolila. Naopak – její stisk zesílil, její sání se stalo hlubším, brutálnějším ve své něze. Julian byl vteřinu od toho, aby se rozletěl na tisíc kusů…
