Tajemství pod korunami dubů Letní slunce stálo vysoko nad obzorem, ale v hloubi starého lesa se vzduch jen líně tetelil v příjemném chladu. Vůně pryskyřice a suchého jehličí byla omamná. Tady, v místě, kam nevedly žádné cesty a kam lidské oko nedohlédlo, se zastavil čas. Na malé mýtině, vystlané tím nejměkčím mechem, ležela deka. Byl to náš vlastní vesmír, kde neexistovala žádná tajemství, jen my…