Se strachem z negativní informace a s ještě větší obavou z informace pozitivní otevírám zprávu a čtu text, který mi vyráží dech: "Nezmatkuj, zachovej klid. Jsem zde. Vidím tě.". Vůbec to nechápu. Kde je? Jakože mně vidí? Musí to být omyl. Určitě sedí v jiné kavárně a kouká na někoho jiného. Ale vždyť to není možné. Jsem si jistý, že jsem mu napsal nejen název téhle kavárny, ale i přesnou adresu.…

Zdá se mi, že tu čekám už celou věčnost, byť ve skutečnosti neuplynulo od mého příchodu víc, než čtvrthodinka, což dokazuje i pohled na můj, stále ještě polopný šalek s kávou. Z mého mučivého přemítání mne náhle vytrhne zvuk otevírajících se dveří, ve kterých se objeví starší pár. Přistihuji se, že cítím pocit úlevy: není to On. Je to divné, že se mi ulevilo, vždyť se na Něj mám přece těšit, ne?…

Otevírám dveře do své oblíbené kavárny, ve které, skoro jako pokaždé, nikdo, krom není servírky, není. Polohlasem ji pozdravím a jako vždy jsem odměněn pohledem krásných, trochu vážných očí a velmi milým úsměvem. Objednávám si jen obyčejnou kávu a dívám se na tu Krásku, jak mi ji připravuje. Moc se mi ta slečna líbí. Ani přehnaně štíhlá, ani baculatá, krásné tmavé hnědé vlasy stažené do culíku.…