Kamilu jsem znal už řadu let, kamarádili jsme se prakticky od časů kdy jsme se oba usadili v hlavním městě a to už je čtvrt století. Oba jsme za ten čas urazili nějakou cestu a semtam si sešli z očí, abychom se poté zase sešli aspoň na nějaké popovídání u oběda. Párkrát jsme spolu zašli i do posilovny nebo si společně zaběhali či zabruslili. Holka to byla pěkná už tehdy a když dozrála v ženu…
Nadrženost se mnou cloumala jako zásah proudem. Snažil jsem se zachovávat dekorum, tak jsem posbíral pistole, krabičky od nábojů a zkrátka po nás v rámci možností uklidil. „Sundej terč a hoď ho tady do bedny“, poprosil jsem Kamilu. Byla radost se na ni dívat. Pohyby teď měla takové vlažné, klidné, zaražené ale i tak z ní sršela energie. Energie touhy. Takové to nehmatatelné fluidum které visí ve…
