Anička "Jíťó" zadýchaně zavolám na utíkající postavu a nebýt její růžové bundičky, už jí stěží poznám. Zařvala jsem na ní ve vstupních dveřích. Ozvěna se budovou rozléhala a mě se zdálo, že se mi směje. Nic jiného si asi ani nezasloužím. Kolena se mi stále klepou a já pomyslím na to, jestli je Romanovi stejně otřesně, jako mně. Jitka na mé prosebné volání nereaguje a tak svěsím hlavu a…
"Ty seš fakt jetá. Zvažuju,že tě vyměním." dloubnu Jitku pod žebra a tlemíme se na celou chodbu. " Pozor na to, co říkáš",pohrozí ukazováčkem Jitka,"podobnýho magora budeš podruhé těžko shánět." Další salva smíchu rezonuje ve staré,studené a vlhké budově střední školy a dohromady se slunečními paprsky jí kradou tolik vážnou tvář. Kdybyste sem přišli ráno, uvidíte v ní fakt nasranou,nemocnou…
