Začalo to nenápadně. Jednou zprávou, která ničím nevyčnívala… a přesto v ní bylo něco jiného. Něco, co nutilo odpovědět. Pak přišla další. A další. A najednou z toho nebyla jen konverzace. Byl to pocit. Dvě energie, úplně odlišné, a přesto propojené tak zvláštním způsobem, že se mezi nimi dalo téměř cítit napětí, i když to byly jen řádky na displeji. Jedna otevřená, hravá, živá. Slova jí plynula…

Začalo to úplně nevinně — až podezřele nevinně. Oslava narozenin, hluk, děti, lidi, co se střídali mezi obývákem a kuchyní. Já tam původně ani neměl zůstat dlouho. Jen pomoct, být slušný, zase odejít. Ale ona tam byla. Pohybovala se mezi linkou a stolem přirozeně, bez snahy na sebe upozornit. A přesto jsem ji vnímal víc než kohokoli jiného v místnosti. Nebylo to jen o přitažlivosti. Bylo to o tom…

Věděl jsem, že tam nemám chodit. A přesto jsem stál přede dveřmi, prst těsně nad zvonkem, jako bych čekal, až mě někdo zastaví. Nestalo se to. Zazvonil jsem. Otevřela skoro okamžitě. Jako by čekala. „Pojď dál,“ řekla klidně. Žádné otázky. Žádné překvapení. Jakmile se dveře zavřely, cítil jsem, jak ze mě opadává poslední zbytek kontroly. V tom bytě byla jiná atmosféra — těžší, pomalejší… a…

Na Amatérech to začalo klasicky. Žádné romantické drama, žádné velké příběhy. Jen: „Ahoj, rád bych se seznámil ;)“ Jak už to tady bývá – jednoduchý start, žádný marketing, žádné filtrované fotky z dovolené. Jen realita. Ona odpověděla rozumně. Tak rozumně, že by z toho marketingové oddělení seznamky dostalo tik v oku. Žádné „lol xd“, ale rovnou: že nehledá jednorázovky, že chce klid, respekt a…