Plzeňský kraj
Eliška věděla, že ten večer nebude obyčejný, už ve chvíli, kdy jí Katka napsala: „Dnes si tě chci opravdu prohlédnout.“ Setkaly se u Katky doma. Žádná kavárna. Žádné rozptýlení. Jen tlumené světlo lampy a ticho, které dýchalo očekáváním. Katka otevřela dveře a chvíli jen stála. Očima pomalu přejela Elišku od hlavy až k patám. Bez spěchu. Bez studu. „Pojď dál,“ řekla tiše. Eliška vstoupila. Srdce…
Katka ležela na zádech a pozorovala Elišku s pohledem, který nebyl jen plný touhy — byl vědomý. Hravý. Kontrolující Eliška si pomalu sedla nad ni, nechala prsty sklouznout po jejím břiše, ale zastavila se těsně před místem, kde věděla, že Katka čeká. „Máš ráda, když tě nechám čekat,“ zašeptala. Katka lehce nadzvedla bradu. „Mám ráda, když si myslíš, že máš kontrolu.“ To mezi nimi zajiskřilo.…
