Slunce se pomalu klonilo k obzoru, když se mezi stromy znovu objevil pohyb. Muž, stále ještě rozkročený na mechu, zvedl hlavu, jakmile uslyšel tiché šustění listí. Jeho tělo, ještě vlhké od potu a semenem, se napjalo v očekávání. Z lesa se vynořila ona – žena, jejíž silueta se mu už jednou vryla do paměti. Tentokrát však nebyla jen stínem mezi stromy. Šla pomalu, jako by každý její krok byl…
Slunce se prodíralo hustými korunami stromů, jeho paprsky se lámaly na listí a vrhaly na lesní půdu měkké, zlatavé skvrny. Vzduch byl plný vůně vlhké zeminy, mechu a jehličí, které pod nohama tlumilo každý krok. Muž šel pomalu, bez spěchu, jako by ho les zval dál, hlouběji mezi stromy, kde civilizace ztrácela svou moc a příroda vládla neomezeně. Jeho boty se bořily do měkkého koberce spadaného…
