Prsty poklepávají v líném rytmu na opěradlo křesla. Podívám se na hodinky. Sedm vteřin. Přesně v ten moment se objeví ve dveřích. Vlasy má stažené do culíku, kolečko na obojku se jí sotva stihlo dohoupat. Zřejmě uklízela, je od ní hezké jak se mi dobrovolně stará dům, ale to vždy může počkat. Má dobrá nálada ne. Pokynu jí rukou. Už dávno má naučené všechny povely tak, abych toho nemusel příliš…