Pondělí bylo nečekaně krásné. Po dlouhé době jsme si zavolali. Ne proto, že bychom na sebe zapomněli… ale protože mezi námi vždycky byla ta vzdálenost. Několik kilometrů. Dva různé světy. A přesto něco, co nikdy nezmizelo. A pak zazvonil zvonek. Stál u mých dveří. Na okamžik jsem přestala dýchat. Ta dálka, která mezi námi vždycky byla, se najednou rozplynula. Bez vysvětlování, bez otázek. Prostě…

Už dva roky si psali. Z nevinných zpráv na TikToku se stalo něco, co si ani jeden neuměl vysvětlit. Každý večer čekali, až ten druhý napíše. Každé slovo mezi nimi mělo váhu. A i když se nikdy neviděli, věděli o sobě víc než mnozí, co spolu žijí roky. „Jednou se potkáme…“ Jenže to „jednou“ nepřicházelo. Až ten večer. „Co kdybych přijel na kávu?“ zaznělo v telefonu. Zasmála se. Nevěřila tomu. Ale o…

Byla už skoro noc. Parkoviště u lesa bylo prázdné a tiché. Jen slabé světlo z palubní desky kreslilo jemné stíny na jejich tváře. Seděla na sedadle spolujezdce a byla k němu otočená. Chvíli si jen povídali, ale oba cítili, že mezi nimi roste napětí. „Víš, že bychom měli jet domů,“ řekla potichu. „Měli,“ odpověděl. Ale místo nastartování se k ní naklonil a políbil ji. Nejprve pomalu, skoro opatrně…

Večer byl tichý. Venku pršelo a kapky pomalu bubnovaly do okenního parapetu. V ložnici svítila jen malá lampička a její světlo vytvářelo na stěnách jemné stíny. Seděla na kraji postele a pozorovala ho. Opíral se o skříň, ruce založené na hrudi, a v očích měl ten zvláštní výraz, který u něj znala. Ten pohled, který vždy znamenal, že si pro ni připravil nějakou hru. „Dneska máš nějakou náladu,“…

Déšť bubnoval do oken malého bytu na okraji města a světla lamp kreslila po stěnách zlaté odlesky. Anna seděla na parapetu, zabalená do tenkého svetru, a poslouchala tiché praskání starého radiátoru. Ve vzduchu byla vůně skořice, čaje a napětí, které mezi nimi rostlo už celé týdny. Když Marek konečně zavřel dveře a odložil mokrý kabát, jejich pohledy se střetly tak intenzivně, až měla pocit, že…

Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a jeho zlatavé paprsky barvily mořskou hladinu do odstínů mědi a zlata. Pláž byla téměř prázdná, jen sem tam se v dálce procházel některý z posledních návštěvníků. Ve vzduchu byla cítit sůl, léto a zvláštní klid, který přichází s koncem dne. Marie kráčela bosá po písku a vnímala jemné šumění vln. Každý krok zanechával stopu, kterou moře za okamžik smylo. Na sobě…

V krajině zahalené mlhou, kde se noc zdála delší než jinde, leželo tiché jezero. Lidé z okolních vesnic se mu vyhýbali. Ne proto, že by bylo nebezpečné… ale proto, že plnilo přání, která si člověk často ani nechtěl přiznat. Elira tam chodila téměř každý večer. Nevěděla proč. Něco ji k tomu místu přitahovalo – jako by ji volalo. Možná to byl klid, možná samota… nebo ten zvláštní pocit v hrudi,…

Hudba byla tlumená a místnost osvětlovalo jen měkké světlo lamp. Všude kolem se mísil tichý smích, šepot a skleničky s vínem. Atmosféra byla uvolněná, ale zároveň nabitá zvláštním napětím. Když vešli dovnitř, na chvíli se zastavila u dveří. Nikdy předtím na podobném místě nebyla. „Jestli chceš, můžeme zase odejít,“ zašeptal jí do ucha. Zavrtěla hlavou. Spíš než strach cítila zvědavost. Lidé kolem…

Ležela na posteli a srdce jí tlouklo o něco rychleji než obvykle. V pokoji bylo přítmí, jen lampička na nočním stolku vrhala měkké světlo na bílé povlečení. Věděla, že dnes večer bude jiný. Už jen z jeho pohledu poznala, že má něco v plánu. „Důvěřuješ mi?“ zeptal se tiše. Přikývla. Nemusela dlouho přemýšlet. Důvěra mezi nimi byla to, co dělalo všechny jejich hry ještě intenzivnější. V jeho ruce…