Když jsem stál před jejími dveřmi, v hlavě mi běžela jediná věc: jestli bude v reálu taková, jako v mých představách. Když se ale dveře otevřely, realita ty představy během sekundy převálcovala. Byla starší, ano, ale vyzařovala něco, co se mladší holky teprve učí – naprostý klid, sebevědomí a tu neuvěřitelně dráždivou ženskou energii. „Jdeš právě včas,“ řekla s lehkým úsměvem a ustoupila stranou…
Marii bylo šedesát pět. Když jsem se na ni díval, neviděl jsem vrásky jako známku stáří, ale jako mapu života, který byl prožit naplno. Její vlasy měly barvu čistého stříbra, precizně střižené, a její oči... ty měly hloubku, do které se dalo spadnout a už nikdy nevyplavat. Mně bylo osmadvacet a v její přítomnosti jsem se vždycky cítil jako nezkušené štěně, i když jsem se snažil působit sebejistě.…
Vzduch v mém bytě byl prosycen očekáváním, které bylo skoro hmatatelné. Když se ozval zvonek, cítil jsem ten známý, lehce mrazivý pocit v zátylku. Bylo mi osmadvacet, měl jsem pocit, že už vím, co od života (a od žen) čekat, ale s Elenou to bylo jiné od první vteřiny, co jsme si začali psát. Když jsem otevřel dveře, na chvíli se mi zastavil dech. Bylo jí pětadvacet, ale v jejích očích byla…
