Potkali jsme v jedné z místností tady a rychle jsme si padli do oka. Těžko říct, co za tím stálo, snad to, že jsme se ani jeden nebrali příliš vážně. V každé otázce i odpovědi byl kousek humoru a pocit blízkosti vznikl rychle. Písmenka byly stále osobnější, pak trochu lechtivá, a brzo došlo i na intimnosti, byť jen virtuální. Umíš mě nažhavit v pár písmenkách, jako bych Tě měl v hlavě. Za pár…
Vlastně jsme tu vůbec neměli být a potkat se. Já, bi, ženatej kluk, nejistej tím, co vlastně hledá. Ty, ryzí gay, pasivní, asi trochu z holčičí povahou, kterému bylo proti srsti, že by se potkával s někým, kdo má rodinu. Oba jsme tomu druhému rozuměli. Bez odsuzování a dramatu. A možná proto, tady nakonec jsme. Po písmenkách si rozumíme, žádný "chceš mrdat? pošli péro", vtipná konverzace plná…
