Plná otázek a vzrušení usedám v podvečer za volant svého auta. Chci udělat poslední kontrolu v brašně, zda jsem na nic nezapomněla. Zastavím se a podívám se na sebe do zpětného zrcátka. Přemlouvám sama sebe, že nemusím mít pořád vše pod kontrolou. Ten vzdálený hlas, který našeptával, nech věci plynout….. Máš vše, co potřebuješ. Mokrý klín, touhu a vše co Ti bylo předem přikázáno máš už na sobě...…
Jsem na cestě k Tobě. Vím to už teď – ráno se mi budou třást kolena. Ale dnešek... ten je celý v Tvých rukou. Netuším, co sis připravil. A právě to mě vzrušuje. V autě si v hlavě opakuji Tvé příkazy. Sama sobě se usmívám – jak hluboko jsem Ti propadla. Jak poslušná jsem se stala. Přijíždím. Branka nejde otevřít, zadrhne se – musíš si pro mě přijít. Tvůj krok je pomalý, jistý, pobavený. Děláš si…
Myslím na Tebe. Ne proto, že bych chtěla. Ale protože mi hoří v podbřišku pokaždé, když si vzpomenu, co se mnou děláš. Nenávidím to napětí, tu závislost. A stejně ti znovu píšu. Pane? Subinko? Dobře tedy, to bylo docela rychlé. Takže dnešní noc budeme spolu. Snažím se soustředit na práci, ale hlavou se mi míhají myšlenky na Tebe a co si budeme povídat, těžko se dá soustředit na práci, když mám…
