Jedno odpoledne jsem si jen odskočil pro něco rychlého k jídlu. Nic výjimečného. Byl jsem trochu unavený z práce, s hlavou plnou myšlenek, a kdyby se mě někdo zeptal, co jsem tehdy nesl v ruce, nevěděl bych. Všechno se rozostřilo ve chvíli, kdy jsem ji uviděl. Stála za pultem v malém obchodě s oblečením. Nenuceně skládala trička do komínků, občas odpověděla zákaznici, ale působila klidně.…
Její zpráva přišla večer. Krátká. Výstižná. „Dveře jsou odemčené. Jestli máš koule, vejděte.“ Neváhal jsem. Ani na vteřinu. Věděl jsem, že je o pár let starší, sebevědomá, krásná – a hlavně, že přesně ví, co chce. A možná to čekala i ode mě. Když jsem otevřel dveře, v bytě bylo pološero. Všude voněly svíčky. Žádný hluk. Jen ticho a napětí, co by se dalo krájet. „Ahoj?“ zavolal jsem, i když…
