Seznámili jsme se online. Nečekaně. Nehledala jsem nic – aspoň ne vědomě. Byla to jen chvíle ticha mezi dvěma pracovními schůzkami, když jsem otevřela aplikaci. Náhoda. Nebo osud? Jeho profil byl bez obličeje, jen několik slov. Jinak než ostatní. Žádné selfíčko v posilovně, žádná nabubřelá gesta. Ale to, co psal... to mě dráždilo. Slova volil pomalu. Promyšleně. Každá zpráva jako přesně mířená…

Přezkoušení Jeho kancelář působila už na první pohled stroze a autoritativně. Tmavý nábytek, těžké závěsy a on – opřený o stůl, ruce zkřížené na prsou, pohled pevný a nepřístupný. „Posaďte se,“ ukázal na židli před stolem, ale jeho hlas zněl spíš jako příkaz než nabídka. Rozbušilo se mi srdce, sotva jsem dosedla. Věděla jsem, že dnešní „přezkoušení“ nebude jen o práci. „Víš, proč jste tady?“…

Někdy mám pocit, že jsem víc na cestách než doma. Kufr sbalený rychleji než myšlenky, notebook věčně otevřený, make-up zvládám mezi telefonáty. Kalendář plný, ale v duši ticho. Profesně úspěšná, osobně trochu vyčerpaná. Člověk někdy neví, kde končí práce a kde začíná on sám. Tahle konference je jen další bod na seznamu. Další město, další hotel, další výkon. Mám to zvládnuté – perfektně vyžehlené…

Vešla jsem do kanceláře, kde seděl. Oblek stále perfektně padnoucí, kravata už povolená. Široká ramena se opírala o židli, velké ruce spočívaly na opěrácích. Když vzhlédl, jeho modro-šedo-zelené oči mě probodly tak, že jsem na okamžik zapomněla, proč jsem vlastně přišla. Na tváři měl jemné strniště, které mu dodávalo drsnější vzhled. „Přinesla jste ty dokumenty?“ zeptal se klidně. „Ano "…

Nikdy jsem si nemyslela, že mě něco tak obyčejného, jako víkend na venkově, rozhodí. Jela jsem si tam vyčistit hlavu. Byla jsem v nějakém penzionu, někde, vlastně ani nevím kde. Jen já a nic. Odpočinek. Klid. To jsem potřebovala. Seděla jsem na terase, posrkávala víno a dívala se neznámo kam. Zahleděná. Muj vnitřní klid ale něco narušilo. Přijel k večeru. Zvuk motoru byl slyšet dřív než on sám.…

Už to byla nějaká doba, co jsem se s panem Dokonalým setkala a strávili jsme spolu krásný večer. Do dnes nechápu, že to byla pravda, připadalo mi to jako sen. Uběhlo snad tři týdny a opět žádný kontakt, nic. Ani zpráva, telefonát, email, vůbec nic. Samozřejmě, že bych byla ráda, kdyby se to celé opakovalo, ale na druhou stranu si říkám, takové štěstí já v životě prostě nemám. Ale proč zase…

Pátek. Konečně zasloužený víkend. S kolegyní z práce jsme se domluvily, že večer zajdeme do nově otevřeného baru v centru města. Večer doma proběhl ve znamení klasické chystačky — nic výjimečného, ale i tak jsem si užila ten malý rituál příprav, kdy se ze všedního dne pomalu stává něco výjimečného. Do baru jsem dorazila chvíli před osmou. Na to, že šlo o nový podnik, bylo uvnitř až překvapivě…

Stojím před tebou.. Ucítím tvoji ruku, jak zajede do mých vlasů... Zavrním blahem, zavřu oči a poddám se tvým dotekům. Trochu zakloním hlavu... Pak tvoje ruka náhle a pevně sevře mé vlasy. Z úst mi utekne slastné a trochu bolestné zásténání... ...zasténám znovu, hlasitěji, když tah tvé ruky ztuhne v mých vlasech a prsty se zaboří až ke kořínkům. Cítím, jak mě přitahuješ blíž — tvé tělo tiskne…

Psali jsme si spolu už několik týdnů. Nejdřív jen krátké zprávy. Pak delší. Občas konverzace, které se protáhly hluboko do noci. Nikdy jsme se neviděli. Jen pár fotek, možná pár videí, pár hlasových zpráv… Ale spousta představ. Když jsme si konečně domluvili setkání, cítila jsem zvláštní směs nervozity a zvědavosti. Kavárna byla malá a útulná. On přišel první. Objednal dvě kávy – espresso pro mě…