Nikdy za poslední skoro čtyři roky jsem nebyla typ člověka, co si pouští lidi moc blízko k sobě. Na sociálních sítích jsem si s někým napsala, zasmála se, někdy si chvíli povídala… ale tím to většinou skončilo. Něco ve mně si drželo odstup. Možná strach, možná zkušenosti. Jenže pak se objevil on. Nebyl prvoplánově dokonalý. Nebyl jako ti chlapi, co hned tlačí na pilu, posílají trapné zprávy nebo…

Naše domluva už trvala déle ,jednou jsme už byli na cigáro abych viděla že je v pohodě ,protože jsem mu psala ,že k cizím domů nechodím leda sex v autě které on nemel . (To jsem se ještě stýkala za FO teď už jen se známýma ) . Jelikož já jsem taková ,že skoro neodepisuji dokud mě člověk nezaujme. Tak si vymazal i moje číslo že na to už sere 😂 potom ho napadlo mi napsat znovu , tak jsme se dali…

Tahle část nebude nijak zvlášť vzrušující... Po čase jsme už ani nepotřebovali tequilu, aby mezi námi zmizely rozpaky. Přesto nás s ní spojovalo něco zvláštního. Stala se symbolem našich setkání. Skořice, citron, pomeranč a dlouhé večery, na které nejde zapomenout. Už jsem se nebála mluvit s ním otevřeně. Nemusela jsem mít v sobě ani kapku alkoholu, abych mu řekla, co si myslím, čeho se bojím…

Postupně se z těch večerů stal náš malý svět, do kterého nikdo jiný nepatřil. Nebylo to jen o touze, i když ta mezi námi hořela pokaždé stejně silně. Bylo to i o tom zvláštním klidu, který jsem s ním cítila. Dokázali jsme celé hodiny jen sedět vedle sebe, popíjet tequilu a povídat si úplně o všem. O dětství. O věcech, které nás zlomily. O snech, které jsme nikdy nikomu neřekli. Někdy jsme se…

Na začátku to byli jen dva cizinci, kteří se náhodou potkali online. Jejich první zprávy byly nevinné – běžné otázky, povídání o práci, o tom, jaký měli den. Ale už tam bylo něco pod povrchem… zvláštní jiskra, která se časem začala pořád víc a víc rozhořívat. Nepospíchali. Oba dva měli svoje tajemství, svoje malé touhy, o kterých ještě nikomu neřekli. A právě to napětí mezi nimi začalo celé…

Dlouho si zvykala být sama. Ne že by to tak chtěla — spíš tak musela. Život ji naučil, že lidé někdy bolí víc, než dokážou potěšit, a tak si postavila okolo sebe zeď. Práce, domov, ticho. To bylo všechno, co potřebovala, a s tím se cítila bezpečně. Všechno ostatní bylo příliš komplikované. Sny o dotecích a blízkosti se objevovaly jen v noci. Nejasné, rozmazané, ale silné. Objevovala se v nich…

Když se začaly objevovat hranice Jednoho večera se jejich zprávy stočily jiným směrem. Nebylo to plánované. Jen se to stalo. „Můžu se tě na něco zeptat?“ napsal. Už z té věty cítila, že to není obyčejná otázka. „Můžeš,“ odpověděla po chvíli. „Pokud mi slíbíš, že budeš poslouchat odpověď.“ Ten slib dodržel. Začal opatrně. Ne slovy, ale tónem. Psali si o tom, co je přitahuje na kontrole… a co na…

Když se mezi nimi začala rodit důvěra Po druhém setkání se mezi nimi něco změnilo. To, co dřív jen tušili, se stalo jasným. Už nešlo jen o psaní, nebo o zvědavost. Začalo to být skutečné. A oba to cítili. Zprávy mezi nimi byly najednou otevřenější, ale ne dravé. Spíš upřímné, jako kdyby konečně našli někoho, komu se můžou svěřit i s tím, co by jiným neřekli. Večer po jejich druhém setkání jí…

Třetí setkání – když už věděli Tentokrát už se nescházeli náhodou. Nebylo to „uvidíme, jak to dopadne“. Oba dva přesně věděli, proč se chtějí vidět. A přesto v tom nebyl strach – spíš tiché očekávání. Když se otevřely dveře, ani jeden z nich hned nemluvil. Jen se na sebe dívali. Ten pohled byl jiný než předtím – klidnější, hlubší. Jako by si navzájem říkali: už tě znám… a líbí se mi to. Sedli si…