Dveře zapadly tiše, skoro uctivě. Ten zvuk byl signál. Ne pro mě pro prostor kolem. Protože ticho někdy poslouchá líp než lidi. Zůstala jsem stát zády ke zdi a pomalu vydechla. Kabát jsem nesundala hned. Nechala jsem ho na sobě schválně, jako překážku. Jako slib, že ne všechno je dovoleno hned. Prsty jsem si pohrála s knoflíkem, jen tak, bez spěchu. Bylo v tom něco drzého. Vědomí, že někdo čeká.…