KAPITOLA XII — TICHÉ RÁNO, HLUBOKÝ PÁD Ráno po trojce bylo jiné než všechna předchozí. Ne trapné. Ne rozpačité. Spíš… klidné. A nebezpečně tiché. Slunce pronikalo skrz rolety a malovalo pruhy na těla, která se ještě nehýbala. Andrea ležela na břiše, bok přes moje stehno. Katka v mém triku, stočená do klubíčka na okraji postele. Dýchala tiše, ale oči měla otevřené. Nedívala se na mě. Ani na Andreu…

KAPITOLA IX — ROZBITÍ HRANIC Katka se udělala v Andreině náručí, v páře koupelny. A neodešla. Stála tam, tělo napjaté, rty pootevřené, Andrea se jí dotýkala a já to celé sledoval. Poprvé byla Katka beze studu. Poprvé otevřeně. A právě tehdy jsem řekl: „Obě do ložnice.“ Andrea vzala Katku za ruku. Ne jako kamarádka. Jako někdo, kdo ví, kam patří. Vůbec nic neříkaly. A Katka se nebránila. Šla. V…

KAPITOLA XIV — HRAD Hodiny ukazovaly půl osmé. V apartmánu bylo ticho – záměrné, soustředěné, takové, které přichází těsně před událostí, co všechno změní. Andrea stála před zrcadlem. Černé šaty na ramínka. Podpatky. Bez spodního prádla. Bez zbytečných gest. Přesně tak, jak si zasloužila být viděna – jako můj majetek. Katka seděla na posteli. Čekala na rozkaz. Její vlastní obojek ležel před ní.…

KAPITOLA I — TŘETÍ DO PÁRU Letadlo přistálo v Malaze o čtvrt na dvě. Slunce pálilo skrz sklo jako přes čočku. Andrea seděla u okna, opřená čelem o dlaň, ospalá a krásná tím nenuceným způsobem, jakým ženy bývají, když nemluví. Katka mlčela skoro celý let. Seděla vedle mě a listovala mobilem, i když signál dávno zmizel. Připadala si cizí. Což byla. Původně s námi měla jet jiná. Ta, kvůli které byl…

KAPITOLA III — POZVÁNKA BEZE SLOV Byly to dva dny relaxu a vína. Pláž, obchody, lehké doteky, letmé úsměvy. Nic, co by šlo označit za zlom. Ale pod povrchem se to míchalo. Andrea byla klidná, poddajná, a přitom lehce napjatá — jak to umí jen žena, která ví, co se chystá, ale nechce si to přiznat. Katka se chovala jako někdo, kdo se už nemůže tvářit, že nevidí. A zároveň jako někdo, kdo ještě neví…

KAPITOLA VII — PRVNÍ PÁD Stáli jsme ve vodě. Já, suchý, klidný. Ony dvě ve tmě, nahé, bok po boku. Andrea se usmívala. Katka dýchala rychleji. Oči široké, ramena napjatá. Moře se kolem nich vlnilo tiše, jako by se nechtělo plést do toho, co se právě lámalo. „Sáhla sis na Andreu,“ řekl jsem pomalu. „Tak teď nech, ať si sáhne ona na tebe.“ Katka zalapala po dechu. „Cože?“ Andrea se k ní otočila.…