Teplý letní večer se pomalu přeléval do noci, když jsme odbočili z hlavní silnice na úzkou cestu mezi stromy. Motor auta utichl a kolem nás se rozprostřelo hluboké ticho, přerušované jen šuměním listí. Opřela jsem se bokem o dveře auta. Kov byl ještě teplý. Na sobě jsem měla lehké šaty a cítila jsem, jak se mi pod nimi zrychluje dech. Můj muž stál vedle mě. Klidný, jistý. Mezi námi ale viselo…
Než se otevřou dveře Roman stojí přede dveřmi déle, než by si chtěl připustit. Prsty má těsně u kliky, v dlaních lehké vlhko. V podbřišku se ozývá tiché napětí, sotva patrné, ale vytrvalé — jako šepot těla, které ví, že se blíží něco důležitého. Neví přesně co. Jen cítí, že jakmile vejde, nebude už úplně stejný. Nadechne se. Pomalu. A otevře. Ve dveřích stojí žena v plné ženské siluetě.…
Příběh o Báře a Žanet Bára seděla dlouho tiše. Ne proto, že by neměla co říct, ale proto, že v sobě měla tolik hlasů, že nevěděla, kterému naslouchat dřív. Jeden šeptal: „Ještě nejsi připravená.“ Druhý varoval: „Tohle se nehodí, to bys neměla.“ A někde hluboko, téměř neslyšně, se ozýval třetí hlas. Tichý, vytrvalý. Hlas těla. Hlas intuice. Ten hlas říkal: „Tohle je ono. Tady se můžeš znovu…
