Byl pozdní večer. Ticho v bytě narušovalo jen tlumené hučení větru za oknem a šustění přikrývky, pod kterou jsme leželi. Tlumené světlo z lampičky ozařovalo naše těla – nahá, klidná… zatím. Jeho prsty mi jemně klouzaly po stehně a pak výš, k bokům. Cítila jsem jeho touhu, jak se mi otírá o stehno – tvrdý, připravený. Ale nespěchal. On nikdy nespěchal. „Chceš si hrát?“ zašeptal mi u ucha hlasem…