Poprvé jsem ho viděla na srazu, kam jsem původně ani jít nechtěla. Bylo mi dvacet a přišla jsem tam spíš z hecu než s odvahou. V místnosti plné lidí, co očima odhadovali, kdo je čí hračka a kdo si hraje na autoritu, jsem si připadala jako ztracená turistka v nočním klubu. A pak vešel on. Jakub. Třiačtyřicet. Vysoký, s prošedivělým strništěm a klidným pohledem, který ti prohlédne kůži, ale nikdy…

Dveře zaklaply. A já zůstala. Nahá. Na posteli. Nohy rozevřené, tělo vlhké. Horké. Lepkavé. Jeho semeno mi stékalo po prsou a břiše. Cítila jsem, jak mi lepí kůži, jak pomalu chladne… a se mnou se děje pravý opak. Nepohnout se. Tak zněl jeho příkaz. A já… jsem poslechla. Každá vteřina, kdy jsem zůstávala v téhle pozici, byla jako kapka oleje do ohně. Ponižující. A zároveň neuvěřitelně…

Když jsme se vraceli lesem zpět k chalupě, cítila jsem se zvláštně. Nohy mě bolely, zadek pálil, stehna mi vlhla při každém dalším kroku… a stejně jsem šla poslušně vedle něj. Jen bílé triko na těle, pod ním nic. Chladný vzduch mě štípal na stehnech, ale jeho pohled mě hřál až do morku kostí. „Zastav se,“ řekl tiše, jen co jsme sešli z hlavní stezky. Jeho hlas byl jako rána bičem. Okamžitě jsem…

Zůstala jsem sedět u stolu. Ovladač ležel přede mnou, ale nebylo potřeba ho mačkat. Všechno se už odehrávalo ve mně. Touha. Frustrace. Pocit, že jsem Jakubovi naprosto vydaná — a teď pryč. Rozhlížela jsem se po restauraci, srdce mi bušilo, dlaně se potily. Viktor zmizel. Nechápala jsem, proč mě tady nechal samotnou. Proč Jakub… A pak jsem ho uviděla. Vracel se. Klidným krokem, jistým jako vždy…

Moje kůže byla rozpálená, hrudník se zvedal a klesal v rytmu, který už dávno nepatřil mně. Srdce mi bušilo tak silně, až jsem ho cítila v uších. A mezi nohama – pulzovala nejintimnější část mě. Otevřená. Mokrá. Napjatá. Jakub těžce oddychoval. Měl dost.. Nebo ne? Myslela jsem že usneme, ale to jsem se pletla. Přesunul se k mým nohám s otočil mě na záda. Ležela jsem na zádech, nohy roztažené,…

Byl zářijový večer, slunce už se sklánělo k obzoru a les kolem nás voněl jehličím a vlhkou zeminou. Kráčela jsem vedle Filipa úzkou stezkou, která nás měla dovést až na vyhlídku nad řekou. Nemluvili jsme moc. Jen občas se na mě podíval, tím svým pohledem, který mě vždycky spálil víc než jakýkoli dotek. Každý krok byl jako čekání na něco, co přijde. Cítila jsem v sobě napětí, tak silné, že mě…