Večer. Dveře tvého bytu se otevřou a já tě čekám. Všude je ticho. Předsíň je osvícena tlumeným světlem. A já. Na zemi, na koberci. Nahá. Klečím tiše. Vlasy rozpuštěné. Skloněná hlava, ruce na stehnech. A pak se podívám. Do tvých očí. „Vítej doma. Dneska… chci, abys byl jen muž. A já tvoje uvolnění.“ Stoupnu si. Pomalu. Pár kroků. Ruce podél těla. Kůže jemně rozechvělá. Přistoupím k tobě. …

Nešla jsem tam kvůli koncertu. Byla to jen záminka, jak nebýt sama doma. Po tom, co všechno mezi námi skončilo, jsem v sobě měla jen prázdno a vztek. A věděla jsem, že dneska chci jediné – prostě se s někým vyspat. Bez závazků, bez vysvětlování, bez snahy budovat něco dál. Jen se na chvíli ztratit. Nic víc, nic míň. Uvnitř bylo dusno. Hudba byla tak nahlas, že jsem to cítila až v hrudníku, ale…

Ráno. Tvoje rty na mém stehně. Jemně. Dlouho. Ale dál nejdeš. Odtrhneš se. Usměješ se. A já vím… že teď už jsem jen tvoje hračka. „Tohle si budeš muset zasloužit, Nixx.“ Ta věta mě málem zlomí. Zůstávám na posteli, kolena k sobě, rty rozkousané, oči přivřené, celá v napětí. Snídaně. Snažím se být v klidu. Sedět s tebou u stolu. Ale v každém pohybu je napětí. Jak si podáváš čaj. Jak si natíráš…

Večer začal tiše. Tlumené světlo lampy, zatažené závěsy, hudba sotva slyšitelná, jako ozvěna našich myšlenek. Seděla jsem na okraji postele, nohy pokrčené pod sebou, tričko sklouznuté z ramene. Vlasy jsem měla rozpuštěné a trochu rozcuchané. Místnost voněla chtíčem. Ty ses posadil vedle mě. Nepromluvil jsi hned. Jen ses na mě díval tím pohledem, který mě nutí zapomenout, kde končí moje…

Den začal jako všechno ostatní mezi námi – opatrně. Několik zpráv. Sdílený obrázek, krátký komentář. Pak delší. Tvoje slova se mi v telefonu rozlévala jako ranní světlo. Psal jsi tak opravdově, tak přítomně, že jsem měla pocit, jako bys byl hned vedle mě. Každé tvoje "jo, to mám stejně", každý drobný vtípek... byly jako drobné tahy štětce. A tvůj obraz v mé hlavě byl najednou ostřejší, živější,…