Všichni mě znali jen jako tu tichou. Tu, co sedí vzadu. S hlavou sklopenou, rukama schovanýma v rukávech mikiny, oči skryté za ofinu. Ale jen málo kdo věděl, co mi běželo hlavou. Milovala jsem ten klid. Pozorovat ostatní, sbírat si informace. Dělat si o nich obraz. A když se nikdo nedíval, psát si to do svých deníků. A mé sešity? Ty byly dokonalejší než hodiny. Barevné, systematické, pečlivě…