Venku sněžilo. Ticho, jaké umí jen hory. Uvnitř praskalo dřevo v kamnech a ona si sundávala mokré rukavice. Pomalu. Zbytečně pomalu. „Je tu teplo,“ řekla. „Bude víc,“ odpověděl a zavřel dveře. Byli sami. Chata malá, vzduch hutný. Svetr jí sklouzl z ramene, ani si nevšimla kdy. Díval se. Neuhýbal pohledem. Hory učí jednoduchosti. Přiblížil se. Nechal mezi nimi jen minimum prostoru. „Tady?“ zeptala…

Mezi patry Výtah se zastavil s tichým kovovým povzdechem. Světlo zůstalo. Ticho taky. Jen mnohem hutnější. „To si děláš srandu,“ vydechla. „Já ne,“ řekl klidně a pomalu se k ní otočil. Stála u zrcadla. Viděla sebe. Viděla jeho. A viděla, jak si ji prohlíží — ne hrubě, ne hladově. Spíš s jistotou. To ji znervózňovalo nejvíc. „Jestli se ke mně přiblížíš…“ začala. „…tak co?“ skočil jí do řeči.…