Byl klidný večer. Venku už byla tma a město pomalu utichalo. Seděla jsem doma na gauči jen v lehkém tričku a krátkých šortkách, vlasy rozpuštěné přes ramena. V ruce jsem držela telefon a jen tak bezmyšlenkovitě projížděla zprávy. Pak přišla jedna, která mě donutila se usmát. „Nespíš ještě?“ Chvíli jsem jen koukala na displej a přemýšlela, jestli odpovědět hned. Věděla jsem, že když odepíšu, ten…

Stáli jsme u okna a chvíli nikdo nic neříkal. Venku pořád jemně pršelo a světla města se odrážela na mokrém skle. Bylo zvláštní, jak může být obyčejný večer najednou tak plný napětí. Otočila jsem se zpátky do místnosti a opřela se o parapet. On zůstal stát těsně přede mnou. „Pořád se na mě tak díváš,“ řekla jsem s lehkým úsměvem. „Protože se na tebe hezky dívá,“ odpověděl klidně. Zavrtěla jsem…